kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov

administrátorka:
Lenka Ridzoňová
tel. 605 081 279
kurátor: Jan Fencl
tel. 721 877 921

e-mail: jarov@evangnet.cz

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Setkání pamětníků: pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci

Boží hod vánoční

Mt 1,18-25; 1J 4,7-10

Elen Plzáková

Modlitba:

Milý pane Bože, děkujeme, že jsi nám blízko. Věříme, že jsi nám blízko. Jsi blízko v tomto dni, ve svátku, v radosti, kterou nám chce někdo udělat, v laskavosti bližních. Jsi blízko, když se nám podařilo někoho potěšit. Děkujeme, že žijeme uprostřed lidí, kteří nás mají rádi. Cítíme v nich tvoji blízkost. Děkujeme také za tvoji blízkost ve všem trápení, které nás potkává na tomto světě, věříme, že nás neseš, Tvoje silná ruka nás nese a dává naději a podporuje a těší, když je třeba.  Děkujeme za naději, která je tak velikým bohatstvím, že to ani neumíme vyjádřit. Děkujeme, že vánoce jsou pro nás svátkem Tvojí blízkosti. Tobě buď chvála.

 

1.čtení:  Mt 1,18-25

18Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého.

19Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají.

20Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.

21Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“

22To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka:

23‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.

24Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě.

25Ale nežili spolu, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš.

  

   

2.čtení:  1J 4,7-10

7Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.

8Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.

9V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.

10V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.

 

Kázání:

Milí bratři a sestry,

Protože je Boží hod vánoční, a protože si připomínáme křehký příběh o příchodu Boha mezi lidi, dovolila jsem si vzít jako základ kázání Janovu epištolu, která jindy slouží spíš jako slova poslání, nebo na podobných místech, kde se nepřidává žádný komentář. Vždyť ta slova mluví sama ke každému a nepotřebují vysvětlení.

Epištola mluví o lásce a příběh narození Krista je příběhem o lásce. Je vysoce nebezpečné o lásce teoretizovat; jakmile se člověk pustí do obecných výkladů, může velmi brzy začít mluvit na prázdno, vymlácenou slámu. Dokonce ani na svatbách se do toho nepouštím, právě kvůli tomuto nebezpečí. Ale o vánocích se to hodí a snad se podaří vyhnout sentimentu nebo té prázdné slámě.

V obou verzích vánočního příběhu, matoušovské i lukášovské, není po sentimentu ani stopy. Obě líčí, jak mohou být věci složité, jak se člověk rozhoduje a neví, jestli jeho rozhodnutí je správné, jak se snaží podle svých sil udělat to, co je dobré, ale nemůže si být jist. Když do toho příběhu vstoupíme a snažíme se dívat očima jednajících postav, tak právě toto vynikne; zjistíme, že jsou na tom stejně jako my v různých druzích životních situací. Uznávám, že takový pohled je právě u těchto příběhů poněkud obtížný, protože máme tendenci se na ně dívat jako na figurky v betlému, jakoby shora, už víme, jak to všechno dopadalo. Ale oni to přece předem nevěděli. Stejně jako my to nevíme, jak to dopadne, když se snažíme dělat svoje vlastní rozhodnutí.

V matoušovské verzi může vzniknout zdání, že stačilo jít spát, aby člověk věděl, jaké rozhodnutí je správné, protože ve snu mu anděl vždycky řekl, co a jak.  I když starověk to měl tak nastavené, že sen je obvyklé místo, kde Bůh komunikuje s člověkem, přesto si myslím, že to z Josefa nesnímalo odpovědnost. Mohl se probudit a říct si: co se zdá, je sen, probudíš se, je den. Ale on si to neřekl. Matouš předkládá obraz Josefa tak, že to byl dobrý člověk, a možná v té zhuštěné podobě příběhu nepovažuje za nutné sdělovat věc, která je jasná – že totiž Josef měl Marii rád a že ji prostě nechtěl opustit. Nehledejte v tom žádné sentimentální řeči o zamilování, že při tom člověk nevidí drobné vady svého protějšku. To nebyla žádná drobná vada. Přijmout cizí dítě za své a starat se o ně, to není ani dnes nic, co by každý otec zvládl. Záleží na společenském kontextu, a ten byl ve starověku jistě mnohem striktnější, než jak se na to díváme my.

Snad by někdo mohl namítnout, že se Josef po tom snu bál Božího trestu, já se však přikláním k tomu, že měl Marii rád a proto to zvládl, že pak měl rád i to dítě. Že to ale nebylo snadné, to se mi jeví jako uschované v malé poznámce, kterou tam Matouš zanechal – Ale nežili spolu, dokud neporodila syna. To tam nemusel vůbec psát. Matouš není takový psycholog, jako třeba Lukáš, ale tuhle poznámku si neodpustil a já v ní vidím – nebylo to snadné. Že to nebylo snadné pro Marii, o které se zde dovídáme jen zprostředkovaně, o tom není pochyb. Kdyby Josef neudělal to, co nakonec udělal, nešlo by jí jen o společenské postavení, šlo by jí i jejímu dítěti o život.

Pro Josefa, který je centrální postavou této verze vánočního vyprávění, z toho koukaly potíže i později, jak víme. Žádný idylický život jako odměna za to, že udělal správnou věc. Jestliže přijmete moji tezi, že se to takhle stalo, protože se ti lidi měli rádi, vyplývá z toho jasný závěr – mít někoho rád znamená zadělat si na problémy. Potíž je v tom, že tohle všichni prožíváme, ale jsme tlačeni si myslet, že láska je jakýsi libý stav automatické snadnosti. Připomenu jen krátce slavný chvalozpěv apoštola Pavla o lásce: Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy….Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Co je na tom snadného? Je to naopak velmi obtížné a nepohodlné. Napadá mě u toho, jak daleko je to významu slova pohoda, které se tak často používá v souvislosti s vánocemi. A vánoce jsou svátky lásky.

Ovšemže neslavíme lásku dvou lidí k sobě a k jejich dítěti, i když je vlastně podivné, že takové drama mohlo být zpracované jako sentimentální idyla a stát se základem vánoční pohody. Na druhou stranu, i to, že to ti lidé tak dobře zvládli, je hodno oslavy. Vánoční oslava se však týká lásky, jejímž předmětem jsme my všichni. Protože Bůh, který je s námi, je láska.

Potřebovala jsem toto tvrzení uvést příběhem Josefa, aby vyniklo, že mít někoho rád znamená zadělat si na problémy. Totéž platí i o Bohu, jestliže miluje. Chápeme to tvrzení, že Bůh je láska, velmi staticky, myslím. Snad se neodvážíme nechat  lásce Boží všechny přívlastky, které mívá láska naše. Myslím však, že to tam všechno je. Jak je to obtížné. Že to znamená namáhat se, překonávat překážky, držet se naděje, která není vidět, pracovat, zvládat nezvládnutelné situace, zapomínat na sebe, snášet bolest…

Láska není nějaká nadosobní síla, ale je to zpropadeně osobní záležitost. Jistěže to trochu pokulhává, když chci srovnávat lidskou lásku s láskou Boží, ale na druhé straně ani Jeho láska není nějaký statický stav, nebo to nemůžeme odbýt tak, že Bůh si to může dovolit. Chtěla bych nabourat tu nebezpečnou představu, že Bůh si pluje někde nad světem, nic se ho nedotkne, všechno zvládne, a proto všechny miluje. Připomínám ta mnohá starozákonní místa, kde se mluví o Bohu žárlivém, tam je dobře vidět, že i Boha to mnoho stojí. Ještě mnohem víc je to patrné na oběti, což je, jak víme, téměř samozřejmá součást lásky. Promiňte, stále se mi vnucuje slovo „ušpinit se“, které je řečeno o svatém Bohu poněkud nevhodně, avšak hodí se mi k tomu, že Bůh je s námi, že se „ušpinil“ lidstvím, našimi nevěrnostmi, ušpinil se krví, která tekla z jeho ran, ušpinil se Ježíšovým potem, když nesl kříž na Golgotu.

Tohle všechno udělal z lásky, protože jsme to potřebovali, neboť „láska je bytostně svobodným rozhodnutím žít pro druhého, abych i jemu dal a znovu dával svobodu bytí.“(Miskotte) Pod připomenutím Ježíšových velikonoc je ještě třeba dodat, že láska taky může být rozhodnutím umřít pro druhého. Zázrak však je, že při tom všem, kdy se Bůh ušpinil, protože vstoupil do našich příběhů, není špinavý. To je jen jiné vyjádření toho, že nám byl Ježíš Kristus ve všem podobný kromě hříchu.

Ráda bych teď připomněla vánoční slavnost, kterou jsme tu předevčírem prožili. Myslím teď jen na to odpoledne, jehož celkovou koncepci nikdo předem neznal, poskládalo se to tak neobyčejně ze snah a vstupů různých účastníků, kteří měli a chtěli něco říct či udělat. Chtěla bych jen krátce připomenout to, jak vyzněly tři hlavní části programu. Nejdřív ve hře kavárnických dam laskavá návštěva Ježíše u muslima, s absolutním přijetím a ujištěním – nemusíš se stát dneska křesťanem. Potom hra dětí o tom, že se dějí na světě zdánlivě důležité věci, o kterých se mluví ve zprávách, jako je šílený král nebo zvůle ještě jiné nadvlády, a to opravdu důležité tam zazní jen ve zmatečném vykřikování pastýřů – jemným hláskem vyslovené – „narodil se Ježíšek“, skoro to ani není slyšet, v biblických citátech, které říká rabín, ale těm rozumí jen ten, kdo jim rozumět chce, nebo v písni hudební skupiny, která zpívá trošku falešně. Možná byste měli ještě vědět, že tato hra byla částečně dílem samotných dětí, některé narážky, vtipy i formulace vymyslely starší děti samy, ovšem technicky jsme to úplně nezvládli, takže jste zase rozuměli tak polovině, ale třeba i to je dobré. No a pak podobenství o ztraceném synu ve filmu, otec vůbec neřeší, že třetina statku je pryč, jakož i stříbrné lžičky a asi i ty duchny, má prostě radost, že kluk je zpátky.

Připomínám to proto, že to celé bylo o lásce, která je pro člověka, Nenutí, přijímá člověka takového, jaký je, pouští se do nebezpečných a nepohodlných akcí a očekává, neboť láska je trpělivá, očekává, až přijdeme. Takže jsem k tomuto kázání našla řadu ilustrací v tom, co jsme tu prožili v neděli. Díky za to, ale myslím, že řadu ilustrací k lásce má každý z nás ze svého osobního příběhu. Připadá mi však důležité nezapomenout, že milující Bůh je s námi, že s námi prochází naše výšiny a hlubiny, že s námi jde, pohybuje se. Vánoční poselství o lásce chce připomenout, že láska je akce. Že Bůh je s námi v našich akcích. Nezní to nejlíp, ale zdá se mi to použitelnější než mluvit o mystickém tajemství Boží lásky. Láska, když je opravdová, tak se prostě musí projevovat v obyčejných a každodenních událostech milovaného.

 

 

Poslání:

7Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.

8Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.

9V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.

10V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.

Pane Kriste, děkujeme, že jsi s námi, ve slovu, ve svátosti a v té síle půjdeme každý do svého života, věříme, že tvoje láska nás ponese. A

 

Požehnání:

Jděte v pokoji. Buďte dobré mysli. Držte pevně to, co je dobré. Neodplácejte nikomu zlem za zlo

Posilujte mdlé. Podpírejte slabé. Pomáhejte unaveným. Dodávejte odvahy bázlivým, radosti smutným, naději přepracovaným. Ctěte všechny lidi. A služte svému Pánu.

Požehnání  Boha všem.

Bůh Otec, Syn i Duch svatý buď s vámi a zůstávej nad vámi vždycky.

kalendář

  Nejbližší akce:

30.11. Jarovský jarmark

 

22.12. Vánoční slavnost