kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov

farářka:
Lenka Ridzoňová
tel. 605 081 279
kurátor: Jan Fencl
tel. 721 877 920

e-mail: jarov@evangnet.cz

číslo účtu: 2700333534/2010

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Staršovstvo:

každé druhé pondělí v měsíci

Kavárnička:

středa 14:00-17:00

Biblická hodina pro dospělé:

čtvrtek od 18:00, poprvé 8.10.

Biblické příběhy pro děti:

pátek od 15:00 starší děti,
od 16:00 mladší děti

Konfirmační příprava

domluvíme individuálně
(pátek odpoledne)

Mládež:
pátek od 19:00



Boží láska přesahuje hranice Izraele

Iz 56,1–8; Mat15,22--28

Šárka Grauová

1.čtení:  Mat15,22—28

22A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“

23Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“

24On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“

25Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“

26On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“

27A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“

28Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva.

 

24On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“

25Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“

26On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“

27A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“

28Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva.

 

   

2.čtení:  Iz 56,1–8

1Toto praví Hospodin: „Dodržujte právo, jednejte spravedlivě, protože má spása se už přiblížila, už se zjevuje má spravedlnost.

2Blaze člověku, který tak jedná, lidskému synu, který se toho drží a dbá na to, aby neznesvěcoval den odpočinku, který se má na pozoru, aby jeho ruka neučinila nic zlého.“

3Ať neříká nikdo z cizinců, kdo se připojil k Hospodinu: „Hospodin mě jistě odloučil od svého lidu.“ Ať neříká kleštěnec: „Hle, jsem strom suchý.“

4Neboť toto praví Hospodin: „Kleštěncům, kteří dbají na mé dny odpočinku a volí to, co si přeji, kteří se pevně drží mé smlouvy,

5dám ve svém domě a na svých hradbách památník a jméno, lepší než synů a dcer. Dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno.“

6Těm z cizinců, kteří se připojili k Hospodinu, aby mu sloužili a z lásky k jeho jménu se stali jeho služebníky, praví : „Všechny, kdo dbají na to, aby neznesvěcovali den odpočinku, kdo se pevně drží mé smlouvy,

7přivedu na svou svatou horu a ve svém domě modlitby je oblažím radostí, jejich oběti zápalné a obětní hody dojdou na mém oltáři zalíbení. Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy,

8je výrok Panovníka Hospodina, který shromažďuje zahnané z Izraele. Shromáždím k němu ještě další , k těm, kteří už k němu byli shromážděni.“

 

Toto praví Hospodin: „Dodržujte právo, jednejte spravedlivě, protože má spása se už přiblížila, už se zjevuje má spravedlnost. Blaze člověku, který tak jedná, lidskému synu, který se toho drží a dbá na to, aby neznesvěcoval den odpočinku; který se má na pozoru, aby jeho ruka neučinila nic zlého.“ Ať neříká nikdo z cizinců, kdo se připojil k Hospodinu: „Hospodin mě jistě odloučil od svého lidu.“ Ať neříká kleštěnec: „Hle, jsem strom suchý.“ Neboť toto praví Hospodin: „Kleštěncům, kteří dbají na mé dny odpočinku a volí to, co si přeji, kteří se pevně drží mé smlouvy, dám ve svém domě a na svých hradbách památník a jméno lepší než synů a dcer. Dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno.“

Těm z cizinců, kteří se připojili k Hospodinu, aby mu sloužili a z lásky k jeho jménu se stali jeho služebníky, praví: „Všechny, kdo dbají na to, aby neznesvěcovali den odpočinku, kdo se pevně drží mé smlouvy, přivedu na svou svatou horu a ve svém domě modlitby je oblažím radostí, jejich oběti zápalné a obětní hody dojdou na mém oltáři zalíbení. Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy, je výrok Panovníka Hospodina, který shromažďuje zahnané z Izraele. Shromáždím k němu ještě další, k těm, kteří už k němu byli shromážděni.“

 

 

 

Kázání:

Milé sestry, milí bratři,

jak jsme slyšeli v úvodu bohoslužby, Hospodinovy úmysly nejsou úmysly naše a jeho cesty nejsou cesty naše. A tady už bych vlastně mohla s kázáním skončit, protože to je tak dobrá zpráva, že bychom si ji mohli vychutnávat celou neděli. Jen si představte tu hrůzu, kdyby byl Hospodin jako my lidi…

Má to ovšem taky odvrácenou stranu a tou jsme právě my lidi: právě proto, že Hospodinovy úmysly vysoce přesahují ty naše, se stává, že naše malé plány, podle kterých si rozvrhujeme své malé světy, narážejí na Hospodinovu velkorysost. A právě do takové situace nás uvádějí Izajášova slova.

Po většinu 6. století před Kristem se Izraelci trápili v babylonském zajetí. Izajáš nám o jejich zoufalství podává zprávu: cítili se opuštěni, zapuzeni, odmítnuti. Hospodin je tehdy prostřednictvím proroka utěšoval – a jsou to ty nejkrásnější pasáže z knihy Izajáš: „Je snad moje ruka krátká, že vás nemůžu vykoupit?“ „Vyryl jsem si tě do dlaní“, „Hospodin nezemdlí a neunaví se“. Právě v nich můžeme ještě dnes nalézat útěchu, když je nám úzko. Tehdy rozptýlený Izrael také dostal slib: „Tvé potomstvo přivedu od východu, shromáždím tě od západu“ (Iz 43,5). Izrael se vrátí do své domoviny a obnoví svůj pospolitý život.

Naším dnešním textem z Iz 56 nastupuje nová doba. Izrael je zpět ve své domovině a má před sebou nový začátek. Může si znovu promyslet, podle jakých zákonů a pravidel se řídit, co ponechat v mrtvé minulosti a co naopak oživit. Kdyby byly myšlenky Boží jako myšlenky lidské, Izrael by si nejspíš vybudoval národní společenství, které by si zakládalo na své výlučnosti – a že se o to taky v dějinách mockrát pokoušel. Je to Hospodinův vyvolený národ, který přestál všechny útrapy a nyní se může pyšnit obnovenou velikostí a slávou; mezi jiným také tím, že na něj Hospodin nezanevřel, ale stále s ním udržuje vztah, jaký s žádným jiným národem nemá. A do toho přichází shůry slovo: „Všechny, kdo dbají na to, aby neznesvěcovali den odpočinku, kdo se pevně drží mé smlouvy, přivedu na svou svatou horu a ve svém domě modlitby je oblažím radostí…“

Všechny. Žádná pokrevní, etnická čistota, žádné zasloužilé rody, žádné staré politické pře a s nimi jejich vítězové a poražení. Vstoupit může každý, kdo „neznesvěcuje den odpočinku“, kdo „se má na pozoru, aby jeho ruka neučinila nic zlého“. A přitom to pátá kniha Mojžíšova (Dt 23,2) říká naprosto jasně: „Do Hospodinova shromáždění nevstoupí, kdo má rozdrcená varlata nebo uříznutý pyj.“ A tady najednou Hospodin praví: Ať neříká kleštěnec: ,Hle, jsem strom suchý.ʻ…  A ještě: „Kleštěncům, kteří dbají na mé dny odpočinku a volí to, co si přeji, … dám ve svém domě a na svých hradbách památník a jméno lepší než synů a dcer.“ Jak to vnímáme? Je pro nás to, že se Hospodin podle všeho neřídí Písmem, pohoršující? Nebo je to pro nás naopak povzbuzením?

Nevím, zda znáte krátké příběhy, do nichž shrnoval své křesťanské poselství indický kněz Anthony de Mello. Jeden z těch příběhů se jmenuje „Podívat se mu do očí“. Děj se odehrává za jakési okupace. Velitel okupačních sil si pozve starostu vesnice a sdělí mu, že se dozvěděl, že se ve vesnici skrývá zrádce. Pokud zrádce nebude vydán, bude potrestána celá vesnice. To je těžká situace. Starosta se jde poradit s knězem a společně celou noc pročítají Písmo. Řešení nakonec najdou ve výroku „Je lepší, když jeden člověk zemře, zachrání-li to národ.“ [Jsou to slova velekněze Kaifáše, který ukládá o život Ježíši, Jan 11.] Dotyčný muž je vydán, mučen a zabit. 

Po dvaceti letech přišel do vesnice prorok, který starostovi s knězem trpce vyčetl, že vydali vojenské zvůli nevinného muže. „Ale kde jsme chybili,“ hájil se starosta. „Dívali jsme se s knězem do Písma a udělali to, co nám přikázalo.“ – „To byla chyba,“ pravil prorok. „Podívali jste se do Písma. Ale měli jste se také podívat tomu člověku do očí.“ (v knize Ptačí zpěv).

Podobně Hospodin v našem dnešním čtení nehledí na to, jestli máme nebo nemáme ten či onen orgán, protože doopravdy je důležité jen to, jestli máme srdce a jaké. Žádné teologické slovíčkaření, žádné detaily věrouky: podstatné je to, co děláš a proč („z lásky k jeho jménu“). Někdy se tomuhle řídícímu centru naší bytosti říká „ohnisko hodnoty a moci“. Záleží na tom, co pokládáš za důležité, kolem čeho se točí tvoje úvahy, jaké máš priority, čemu se v skrytu duše klaníš, o co ti jde. Záleží na tom dodržovat právo a jednat spravedlivě, držet se Hospodinovy smlouvy.

A tohle otevření izraelské pospolitosti se netýká jenom vyloučených jednotlivců, jako jsou eunuchové, ale také „cizinců, kteří se připojili k Hospodinu“. To je opravdová revoluce v lidských vztazích. Vždyť za samozřejmost nepokládá přejný vztah k těm, kteří nejsou jako my, ještě ani naše dnešní první čtení z Matouše – a to je o pár set let mladší.  Na první pohled to vypadá, jako by tu sám Ježíš váhal, zda rozšířit svou moc mezi pohany, mezi ty druhé – kterým se tu trochu nepěkně říká psi. A umím si docela dobře představit, že někdo, kdo bude chtít najít oporu v Písmu pro to, že nemůžeme přijímat žádné uprchlíky ani řešit sociální situaci Romů v ghettech, může argumentovat větou „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům“ – jako to udělali starosta a kněz z Mellova příběhu. Vždyť jsou to koneckonců Ježíšova slova. 

Biblisté ovšem soudí, že příběh o uzdravení dcery kananejské ženy tento smysl nemá. Nevypráví se proto, abychom byli ve střehu před těmi, kteří se od nás odlišují. Právě naopak. Když ho budeme číst pozorně, zjistíme, že východiskem rozhovoru není Ježíšův rozhovor s ženou, nýbrž s učedníky. Opakuje se tu ten samý odvěký vzorec: na jedné straně my, na druhé oni. A je vcelku jedno, co je tou dělicí čarou: někdo nosí do sandálů ponožky a druhý ne; někdo fandí Spartě a někdo zase Baníku; někdo chodí po obchodech a někdo zase po horách; někdo má tuhle barvu pleti a druhý zase jinou; někdo se křižuje a někdo ne,  někdo si kleká a někdo má zas ruce nad hlavou… Ty, kterým říkáme „my“, se vůči těm, kterým říkáme „oni“, můžou vymezovat vcelku libovolně. A kdybychom z učebnic dějepisu škrtli všechny pasáže o tom, co způsobily konflikty, které leckdy začaly banálně a skončily hrůzně, mohli bychom učivo zredukovat minimálně na polovinu.

A je to tak i v tomto případě. Učedníci přicházejí za Ježíšem a apelují na něj, ať se té ženské zbaví. „Vždyť za námi křičí!“ Nepatří k nám, má posedlou dceru a sama nemá žádné způsoby, asi to ta holka měla po kom zdědit. Ježíš jako by s nimi nejprve souhlasil v tom, že jeho poslání je jiné: přišel na svět „jen ke ztraceným ovcím lidu izraelského“. Následující rozhovor mezi Ježíšem a ženou má ale nakonec vyústění přesně opačné. To, co je v něm důležité, je obraz prostřeného stolu a množství jídla, které je na stole k dispozici. Ježíš sice nejprve říká: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ Tedy jídla není na rozdávání, stačí zrovna tak pro členy rodiny – pro ty, kteří mají u stolu domovské právo. Ale je tomu v Božím království opravdu tak? Kananejská žena namítá, že psům stačí i to, co spadne ze stolu: ve hře není domovská příslušnost, nýbrž pouhé nasycení z toho, co by jinak přišlo nazmar.

Smysl tohoto výjevu, v němž Ježíš nakonec zázračně uzdraví posedlou dceru pokřikující pohanské ženy, nakonec spočívá právě v tom: není třeba se hrdlit a strachovat o to, co z Boží dobroty máme. Toho, z čeho žijeme – tedy Boží lásky a milosti –, je dost pro všechny. Není vůbec náhoda, že hned následující evangelijní příběh pojednává o nasycení čtyř tisíců ze sedmi chlebů a několika rybiček.

Milosrdný Bože, děkujeme ti, že se o náš s láskou staráš. Prosíme o otevřenost pro druhé, kteří jsou jen poutníci na cestě, tak jako my. Prosíme tě o vstřícného ducha, který nerozděluje, ale spojuje. Amen

 

 

 

 

 

 

 

kalendář

  Nejbližší akce:

4.10. Díkčínění, VP