kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov

farářka:
Lenka Ridzoňová
tel. 605 081 279
kurátor: Jan Fencl
tel. 721 877 920

e-mail: jarov@evangnet.cz

číslo účtu: 2700333534/2010

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Staršovstvo:

každé druhé pondělí v měsíci

Kavárnička:

středa 14:00-17:00

Biblická hodina pro dospělé:

čtvrtek od 18:00, poprvé 8.10.

Biblické příběhy pro děti:

pátek od 15:00 starší děti,
od 16:00 mladší děti

Konfirmační příprava

domluvíme individuálně
(pátek odpoledne)

Mládež:
pátek od 19:00



Boží Trojice

Iz 65,17-25; J 3,1-15     

Tabita Landová

1.čtení:  Iz 65,17-25

   17„Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl.

18Veselte se, jásejte stále a stále nad tím, co stvořím. Hle, já stvořím Jeruzalém k jásotu a jeho lid k veselí.

19I já budu nad Jeruzalémem jásat a veselit se ze svého lidu. Nikdy víc už nebude v něm slyšet pláč ani křik.

20Nikdy už tam nebude dítě, které zemře v několika dnech, ani stařec, který by se nedožil plnosti věku, protože bude mladíkem, kdo zemře ve stu letech. Ale hříšník, byť stoletý, bude zlořečen.

21Vystavějí domy a usadí se v nich, vysázejí vinice a budou jíst jejich plody.

22Nebudou stavět, aby se tam usadil jiný, nebudou sázet, aby z toho jedl jiný. Dny mého lidu budou jako dny stromu. Co svýma rukama vytvoří, to moji vyvolení sami spotřebují.

23Nebudou se namáhat nadarmo a nebudou rodit pro náhlý zánik, neboť jsou potomstvem těch, kdo byli Hospodinem požehnáni, oni i jejich potomci.

24Dříve než zavolají, já odpovím; budou ještě mluvit a já je už vyslyším.

25Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytče bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře,“ praví Hospodin.

2.čtení:  J 3,1-15

1Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady.

2Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“

3Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“

4Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“

5Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.

6Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.

7Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.

8Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“

9Nikodém se ho otázal: „Jak se to může stát?“

10Ježíš mu řekl: „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš?

11Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte.

12Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?

13Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka.

14Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka,

15aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.

 

Kázání:

Milí přátelé v Kristu,

z hlediska církevního roku se nyní nacházíme v tzv. období po Trojici. Myšlenka Boží Trojice je pevnou součástí našich bohoslužeb i naší teologie. Ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého jsme byli pokřtěni. Ve jménu trojjediného Boha jsme dnes zahájili tyto bohoslužby. Víru v jednoho Boha ve třech osobách vyznáváme v Apoštolském a Nicejsko-cařihradském vyznání. Nemáte však někdy dojem, že je to poněkud schematické pojetí Boha? Výraz dogmatismu, výsledek teologické spekulace? Výraz „Trojice“ nenajdeme ani v samotné Bibli. Vytvořili jej až církevní otcové v průběhu prvních křesťanských staletí, když zápasili s heretiky. Dnes přemýšlíme v úplně jiných kategoriích a představa trojjediného Boha nám často působí těžkosti. Třeba v rozhovoru s nekřesťany nebo s příslušníky jiných náboženství. Někdy není snadné se dorozumět, v jakého Boha vlastně jako křesťané věříme. Pro židy a muslimy je jeden Bůh ve třech osobách pohoršením. Pro lidi, kteří přicházejí do církve zvenku, je to něco zcela nepochopitelného, co je od víry leckdy odrazuje. A také nám samým nad tím mnohdy zůstává rozum stát.

Ale možná právě to je pravým smyslem učení o Trojici: Ne rozluštit Boží tajemství, ale přivést k úžasu. „Veliký je Hospodin [...] jeho velikost nelze vyzpytovat,“ slyšeli jsme v žalmovém introitu. A podobně píše Pavel do sboru v Římě: „Jak nevyzpytatelné jsou Boží soudy a nevystopovatelné jeho cesty.“ (Ř 11,33) Bůh je nevyzpytatelný, nevystopovatelný. Nemůžeme ho jen tak uchopit jako jiné věci a jevy, získat o něm nezaujaté a objektivní vědění. Boha poznáváme spíše tak, že nasloucháme svědectvím o zkušenostech, které s ním lidé učinili. A že i sami na sobě zakoušíme jeho jednání. Něco v tomto smyslu také naznačuje Ježíš svému nočnímu návštěvníkovi.

Intelektuálský Nikodém, farizej a člen židovské rady, je výstižnou ukázkou toho, že pouhé vědění nestačí. Nikodém má vážný zájem o Ježíšovo učení. Patří mezi Ježíšovy příznivce. A dokonce ví o Ježíšovi to nejpodstatnější: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha.“ Nikodém správně tuší Ježíšovo úzké sepětí s Bohem, poznává, že v jeho podivuhodných činech působí Boží moc. Ale zároveň zůstává mezi ním a Ježíšem jakýsi odstup. Nikodém přichází k Ježíšovi v noci a jeho pohled na Ježíše jako by byl lehce zastřený tmou. Vnímá Ježíšův mandát od Boha, ale pouze k tomu, aby vyučoval. A tak i on sám očekává od Ježíše slova ponaučení, stvrzená případně nějakým mocným znamením, jímž ježíš prokáže svou božskou inspiraci. Tu se však mezi nimi začne rozvíjet prazvláštní rozhovor…

Možná si Nikodém myslel, že jako učitel Izraele to má v hlavě všechno srovnané. Avšak Ježíš jej svou řečí úplně vyvede z míry. Říká věci, které jsou dost nepochopitelné: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Ježíš nepředkládá Nikodémovi nějaký nový systém věrouky. Je kazatelem nové skutečnosti, nových nebes a nové země, nového Jeruzaléma. Nebo ještě lépe řečeno: on sám už ztělesňuje tu novou skutečnost, nový vztah mezi Bohem a člověkem, nové vztahy mezi lidmi navzájem, mezi člověkem a stvořením. Ježíš ohlašuje Boží království, zve do něj. A toto Boží království je realita, o které nestačí jen teoretizovat, realita, kterou nemůže spatřit nezaujatý pozorovatel. Boží království je skutečnost, kterou je třeba žít. A žije ji ten, kdo se znovu narodí, kdo jakoby začne úplně znovu. Jako ten člověk, co našel poklad zakopaný na poli, anebo jako obchodník, který objevil drahocennou perlu. Změnilo jim to život od základů.

Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky…“ Zdá se, že Nikodém je stále na jiné vlně. Ježíšova řeč je plná náznaků, obrazů a podobenství a Nikodém to bere příliš doslovně. Alespoň tak to obvykle chápou výklady této perikopy. Ale možná, že Nikodéma dlouhodobě podceňujeme. Možná, že dobře porozuměl tomu, že nejde o tělesné znovuzrození. Ta představa duchovního znovuzrození mu však připadá stejně absurdní jako představa toho fyzického. „Jak se může člověk narodit, když už je starý?“ Jak může člověk začít život jako by od začátku, s čistým štítem, s tlustou čárou za minulostí? Svůj dosavadní život od sebe přece už nikdy neodpářu. Všechny moje úspěchy, ale i nezdary a pády; to hezké, dobré, povznášející, co proběhlo v mých vztazích, ale i to nevydařené, všelijak pokažené, nedotažené, nezvládnuté…. to všechno bude vždycky součástí mého příběhu. Nic z toho, co se jednou stalo, už nezměním. Žít znamená jít stále kupředu, ani o krok zpátky.

A můj příběh je součástí příběhu celé společnosti, struktur, které ve svých důsledcích působí sociální nespravedlnosti, poškozují  prostředí, v němž žijeme… Ze struktur tohoto našeho světa se jen tak nevymaníme. Tak jak se člověk může znovu narodit? Jak vstoupit do té nové skutečnosti Božího království a stát se její součástí, když tak bolestně narážíme na své vlastní limity, limity druhých lidí, limity života v tomto světě? Představa, že bychom to sami mohli zvládnout, je pro Nikodéma v podstatě stejně absurdní jako představa, že se člověk vrátí zpět do těla své matky…

Svou zdánlivě nechápající odpovědí Nikodém vlastně upozorňuje na velmi důležitou věc. Rození je děj, který je charakteristický pasivitou toho, kdo se rodí. Obraz narození je obrazem, který zdůrazňuje darovanost života. Totéž platí v přeneseném smyslu o tom novém narození, o kterém mluví Ježíš. Nejde tu o výzvu k nějaké prvotní aktivitě či dokonce hyperaktivitě, ale v prvé řadě o výzvu k receptivitě, k otevřenosti, k vnímání toho, co Bůh daruje člověku. „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ Vlastně není třeba dělat nic, ale nechat konat Božího Ducha. Nově se narodit znamená přijmout život vědomě jako jedinečný Boží dar, Bohem chtěný, Bohem podporovaný, Bohem bezpodmínečně milovaný. Z toho daru se radovat, s odpovědností o něj pečovat a rozvíjet ho. To je narození z Ducha. Přitom nepotřebujeme vědět, odkud k nám Boží Duch přichází a kam směřuje. Důležité je, že v nás působí. My jsme ho nenašli, ani nevíme, kde bychom ho hledali, ale hlavní je, že on si našel nás. Tento dar nového života viditelně znázorňujeme křtem. Ponoření do vody je víc než výmluvné. Voda křtu pohřbívá starého člověka s jeho vinami, podobně jako vody potopy pohřbily porušený svět. Z vody křtu povstává nový člověk, znovuzrozený, očištěný, připravený na nový život v tomto světě, život z Ducha.

Jak se to může stát?“ Ani teď si Nikodém nedokáže představit ten nový, znovuzrozený život. Ale jeho otázka stále míří k jádru věci. Kde se bere možnost nového počátku, o kterém Ježíš hovoří? Dříve než Ježíš Nikodémovi odpoví, nejprve se podiví: „Ty jsi učitel Izraele a tohle nevíš?“ Jak to, že právě tohle nejdůležitější neví ani znalec Písma? Jak mohl učený Nikodém zapomenout na všechna ta prorocká zaslíbení? Jejich řeč je přece tak jasná: „I vzejde proutek z pařezu Izai…“ „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn…“ (Iz 9,5), „Hle, přicházejí dny, kdy uzavřu s domem izraleským a s domem judským novou smlouvu…“ (Jr 31,31) „Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni... do nitra vám vložím nového ducha.“ (Ez 25n). „Stvořím nová nebesa a novou zemi…“ (Iz 65,17) Nikodém nejspíše nezapomněl. Znal ta místa. A přesto mu zůstalo skryto, že Bůh pracuje přímo před ním, že právě v Ježíši naplňuje svá zaslíbení. Nikodémova nitra se Duch dosud nedotkl.

A tak ani následující Ježíšova slova, slova o „nebeských věcech“, mu v této chvíli nejsou moc srozumitelná. „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ Ježíš tu připomíná příběh Izraelců, kteří po vyvedení z Egypta táhnou pouští; hladoví a utrmácení propadají malomyslnosti a svou frustraci obracejí proti Bohu. Ten na ně za trest sesílá ohnivé hady, kteří je štípou. Teprve když si uvědomí, že je ničí jejich vlastní nedůvěra vůči Bohu, svitne jim možnost záchrany. Kdo pohlédne na bronzového hada Ohnivce, kterého Mojžíš připevnil na žerď, je zachráněn. (Nu 21,4-9) Tento obraz připomíná Ježíš jako předobraz toho, co působí on sám. Ukazuje, že lékem na lidskou porušenost, zahleděnost do sebe i zraněnost je odhlédnout od sebe sama a upřít pohled na něj, na trpícího Syna člověka. On, který nelpěl na svém postavení, nám ukazuje konkrétní podobu života v Božím království, kde vše je trochu jinak, než jsme zvyklí. Kde první jsou poslední a poslední první. Kde už není slyšet pláč ani křik. Kde se ozývá jen jásot a smích. Kde lidé žijí ve svých domech a nenamáhají se nadarmo. Kde je místo i pro hříšníky… Tato Ježíšova vize léčí. Léčí člověka v jeho zoufalství, beznaději a strádání, léčí člověka v jeho přesycenosti, unuděnosti a lhostejnosti. Pohled na Ježíše vytrhává z ochromující sebelítosti i z otupující sebe-spokojenosti. Tak zachraňuje.

V těchto místech Ježíšův rozhovor s Nikodémem končí, evangelista nám již neprozrazuje, co si Nikodém ze setkání odnesl. V církvi se však tento příběh stal tradiční perikopou, kterou se připomíná dílo Boží Trojice. V samotném textu se o Trojici sice výslovně nemluví. Ale nepřímo ten Ježíšův rozhovor s Nikodémem v podstatě krouží okolo: kolem otázek, jaký je Bůh a jakým způsobem jedná s člověkem. Ukazuje nám, že jeho jednání s námi, jeho přicházení k nám, má rozmanité podoby. My je zachycujeme a podle nich se pak k Bohu vztahujeme: jako k Otci, původci všeho, co existuje, jako ke svému bratru a Božímu Synu, který se s námi hluboce solidarizoval, a jako k Duchu svatému, tvůrčí síle, moci, energii, dechu života, který oživuje nejen nás, ale i lidská společenství a celé stvoření. Za tím, co někdy zní jako ustrnulé dogma, jsou tyto hluboké zkušenosti s rozmanitostí Božího přicházení k nám. Tajemství Boží Trojice sice nemůžeme rozluštit, ale smíme z něho žít a s vděčností je oslavovat. Amen.

 

Modlitba: Bože, děkujeme, že jsi nám nezůstal skrytý, že ses nám dal poznat skrze svého Syna jako náš milující Otec. Prosíme, naplňuj nás svým Duchem, abychom již v tomto světě žili jako tvé děti.

 

kalendář

  Nejbližší akce:

4.10. Díkčínění, VP