kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov

administrátorka:
Lenka Ridzoňová
tel. 605 081 279
kurátor: Jan Fencl
tel. 721 877 921

e-mail: jarov@evangnet.cz

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Setkání pamětníků: pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci

Čisté srdce

 Gn 3,1-7a; Mk 7,14-21

  Šárka Grauová

Modlitba:

Hospodine, náš milosrdný Otče,

vzdáváme ti chválu za život,

který jsi nám dal.

Děkujeme ti, že před tebe

smíme přicházet takoví, jací jsme,

a přesto si můžeme být jisti tvou láskou.

 

Pane Ježíši Kriste,

vzal jsi na sebe tělo, jako máme my,

a zakusil tak radosti i bolesti našeho života.

Děkujeme ti, že jsi nám příkladem

ve všem, s čím zápasíme:

jsi vzorem pokory i radosti,

čistého srdce i bratrské lásky.

 

Duchu svatý,

buď nám světlem, které prozařuje temnoty,

nadějí, která nás chrání před malomyslností,

a láskou, kterou se můžeme stát darem pro druhé.

 

Bože Otče, Synu i Duchu svatý,

prosíme o požehnání

pro naše dnešní bohoslužby,

naše setkání s tebou

i s našimi bratry a sestrami. Amen

 

1.čtení:  Gn 3,1-7a

 Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“

Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme.

Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“

Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti.

Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“

Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.

Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí.

  

2.čtení:  Mk 7,14-21

Když znovu svolal zástup, řekl jim: „Slyšte mě všichni a rozumějte: Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje.“ Kdo má uši k slyšení, slyš! Když opustil zástup a vešel do domu, ptali se ho jeho učedníci na to podobenství. Řekl jim: „Tak i vy jste nechápaví? Nerozumíte, že nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, poněvadž mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje?“ Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté. A řekl: „Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“

Kázání:

Milé sestry, milí bratři,

položili jste si někdy otázku, zda máte čisté srdce? Nebudu o tom dávat hlasovat, abych vás neuvedla do rozpaků. Protože jsem ale chtěla vyjít od něčeho nesporně evangelického, podívala jsem se místo sborové ankety na to, jak se k věci čistého srdce staví naše evangelické zpěvníky – a ten výraz jsem v nich našla celkem desetkrát, ve svítáku dvakrát. To je dost na to, abychom z toho usoudili, že čisté srdce je pro nás, českobratrské evangelíky, nějak podstatné.

Vlastně mě k tomu tématu přivedla píseň, kterou jsme právě dozpívali. Co to znamená: „Čisté srdce musí mít ten, kdo Bohu zpívá“? Podle rozšířeného výkladu má čisté srdce ten, kdo nejedná s postranními úmysly. Koho nenapadá nic špatného. Kdo nehledá vlastní výhodu. Komu nezáleží na tom, co si o něm myslí druzí. Psychologové tvrdí, že jedním z našich velkých strachů je, aby někdo nezjistil, co se nám opravdu honí hlavou, jak na tom vnitřně jsme. Pohledem do vlastní duše bohužel zjišťuji, že mají asi pravdu. Takže kdybychom vzali vážně předpoklad, že zpívat Bohu může jen člověk s takto čistým srdcem, mohlo by se stát, že by tu zpívalo jen několik dětských hlásků. Proto jsme tu píseň raději zpívali před kázáním.

Jenže tu máme to blahoslavenství z Horského kázání, které je zvěstí dnešní neděle: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ Jiří Mrázek ve svém výkladu Matoušova kázání na hoře říká: „Toto zaslíbení je omezeno na ty, kdo dokáží bezelstně jednat se svými bližními. Takovým je zaslíbeno, že sice občas neprohlédnou nějakou tu lidskou lest a lidské jednání, ale zato mají šanci uvidět v našem světě jednání Boží.“ Nepochybuji o tom, že takoví lidé jsou. Literatura má Dostojevského Idiota, film má svého Forresta Gumpa nebo Standu z Nudy v Brně. V jedné středověké hře, kterou jsem překládala, je víceméně jedinou postavou, která má otevřenou cestu do ráje, muž jménem Honza Blázen. Autoři těchto uměleckých děl nám v takovýchto postavách nastavují zrcadlo – jehož smyslem je právě to, abychom si uvědomili, že my, čtenáři a diváci, takhle bezelstní a nezištní většinou nejsme. A to ani my křesťani: a přitom je od slova křesťan odvozeno slovo kretén.

Otázka tedy zní, co s tím my křesťani, ale už ne kreténi, máme a můžeme dělat, pokud nad sebou nechceme zlomit hůl, a to, předpokládám, nechceme. A nechce to ani ten, který „nalomenou třtinu nedolomí a doutnající oheň neuhasí“. Naše evangelické písně nabízejí tři hlavní možnosti: modlitbu, aby v nás Hospodin stvořil čisté srdce, nebo aby v nás Hospodin čisté srdce obnovil nebo aby v nás čisté srdce uchoval. Řekla bych ale, že je to trochu laciné pojetí milosti, které říká – Hospodin už to ve své nekonečné milostivosti s tím naším prapodivným srdcem nějak skoulí.

Jenže je tu jeden problém: stav našich srdcí se promítá do našich vztahů – osobních, pracovních, sborových, celospolečenských. Právě o tom mluví Ježíš v pasáži, která se stala základem dnešního kázání: „Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“

Je důležité si uvědomit, že když Bible říká „srdce“, nemyslí tím to zprofanované srdce naší západní kultury: to, které si dávají zamilovaní na sv. Valentýna; to, které se zobrazuje propíchnuté šípem; to, které si muži nechávají vytetovat na biceps či na lýtko. A slovem srdce nemyslí Bible ani emoce z takzvaných románů pro ženy, které jednu chvíli jsou a pak zase nejsou, protože závisí na kráse, postavení, množství vypitého alkoholu, momentální hladině hormonů a tak.   

Ve starověku se různé duševní pochody spojovaly s různými orgány. Tak třeba hněv měl své sídlo v nose neboli chřípí a soucit zase ve střevech. Srdce bylo sídlem něčeho, co bychom mohli nazvat „naše vnitřní já“ – základ, na němž stojíme; pramen, z něhož se napájíme; výhled, ke kterému směřujeme. A s tím něco dělat můžeme. Zpívá se o tom v jedné písni na Bachovu melodii (523). Její slova znějí poněkud starodávně, ale ono to křesťanství tak nějak starodávné už je. Říká se tu: „Srdce čisté žádám mít, přemáhat hřích v hříšném těle.“ Znamená to, že s pomocí Boží chceme něco měnit. A v tom je naše naděje.

Tomáš Špidlík, katolický teolog, který si mimochodem jako své kardinálské heslo zvolil slova „Z celého srdce“, v jedné knížce vysvětluje, že tomu zlému, co vychází z nitra a znesvěcuje člověka, předchází několik kroků, nestane se to jen tak ráz naráz. A ten postup se mi zdá užitečný, nápomocný, a to i když v evangelických kruzích se obvykle na nějaké kroky a postupy moc nehraje. Poskytuje nám ale určitý vhled do toho, co se v nás vůbec děje.

Podle starověkých autorů na začátku toho, co vychází z člověka, stojí myšlenka, která se vynoří – odkud, to někdy tušíme sami a někdy to ví leda čert, který nám ji nakukal. Pokud někoho mé úvahy o významu čistého srdce a o tom, jak jsme na tom s jeho čistotou bledě, rozesmutněly – určitě ho potěší, že za podivné myšlenky a nekřesťanské nápady nemůžeme, ty prostě přicházejí. Žijeme ve světě, který už se dobré mravy často ani nenamáhá předstírat, a není divu, že z něj do našeho vědomí občas něco přeskočí. Možná i Pána Ježíše, když měl na poušti hlad, prostě napadlo, že by bylo dobré to kamení proměnit v placku chleba. Pán Ježíš ovšem čisté srdce měl – a proto tu myšlenku ze svého nitra pěkně rychle vypoklonkoval. My to s některými myšlenkami dokážeme taky, snad se jen trochu podivíme, kde se v nás vzaly.

Jiné se ale dotýkají něčeho podebraného, nevyřešeného v nás samých – někdo, na kom nám záleží, nám ublížil a my jsme mu měli říct to a ještě tamto, a až ho příště potkáme, tak mu to jen tak nedarujeme, protože… a tak dál. A perfekcionista si zase říká: už zase to udělal špatně, to mi dělá schválně, kam by to přišlo, kdyby se takhle choval každý… a tak dál. A ještě někdo jiný si zase řekne: Taková pěkná sukně, ta by se mi hodila na nedělní oslavu, je sice trochu drahá, ale to bych se hnedka cítila jinak… a tak dále. Každý sám ví, jak dlouho je schopen se v takovém nehezkém kruhu točit. To už znamená posun k něčemu nedobrému: začali jsme s mizernou myšlenkou vést rozhovor.

Někteří křesťanští autoři nám radí, abychom si své nitro představili jako město, v jehož středu stojí hrad, u něho se rozkládá rynek nebo náměstí a o kus dál pak periferie – různá ta předměstí, bezdomovecké osady, slumy, favely atd. Dokud necháme své myšlenky na periferii, budou živořit a za chvíli zajdou. Potíž začíná, když takovou somráckou myšlenku pustíme dál – Adam a Eva měli v zahradě Eden jistě čisté srdce, protože člověk byl stvořen dobrý. Had jim nemohl ublížit. Možnost Pádu začala právě rozhovorem – mohli bychom říct určitou diskusí nad tím, k čemu vlastně slouží ten Strom poznání dobrého a zlého. Zatím se nic nestalo – žádné rozhodnutí nepadlo, nic jsme nikomu neudělali, jen jsme v myšlenkovém kolotoči mařili čas, který jsme mohli prožít lépe.

Potíž je ovšem v tom, že čím dál svou pitomou myšlenku pustíme, tím hůř se jí budeme zbavovat. Takže po dlouhém rozhovoru přichází zápas. Myšlenka si postavila stánek na tržišti, už nešpitá, ale volá tak, že se to rozléhá po celém městě, a přicházejí ji podpořit další myšlenky, už je jich celý sbor… pořád se ještě nic nestalo. Pořád si ještě čisté srdce můžeme uchovat. Ještě se z myšlenky nestal hřích. Ale hrajeme to 2:2, jsme v oslabení a rozhodčí za chvíli odpíská konec utkání.

Hřích se z myšlenky stává, až když k ní přivolíme. Když dáme souhlas. Už to jablíčko držíme v ruce. Tak jo, kousneme si, a uvidíme. Řekla bych, že proti nám dnes kromě hada hraje i technika. Když jste někomu v dřívějších dobách napsali rozzuřený nebo nevhodně vyzývavý dopis, museli jste si ho dát na stůl, nalepit na něj známku a donést ho do schránky nebo na poštu. Ještě byla spousta času si to rozmyslet. Mail nebo esemesku napíšete obratem, obratem je odkliknete – a není cesty zpět, protože vlastností slova je, že když ho jednou vypustíme, nemůžeme ho nijak smazat ani odestát. Stejně tak, když vidíme něco hezkého na internetu, stačí v okamžitém rozpoložení kliknout – a je hotovo. Pustili jsme nepřítele do hradu – a najednou vidíme, že nejednáme s láskou, začínáme si milostný poměr, nehledíme na finanční potřeby svých blízkých… a tak dále.

  Zdá se mi, že na to v dnešním světě svůdně výhodných nabídek a bonusů trochu zapomínáme: zapomínáme na to, že křesťanský život je zápas. Nevadí, že v něm často prohráváme. Důležité je to nevzdávat, abychom na konci s apoštolem Pavlem mohli říct: dobrý boj jsme bojovali. S pomocí Boží to jde.

Amen

 

 

 

Poslání:

Přísloví 4, 23-27

Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život. Odvracej svá ústa od falše a od svých rtů vzdal neupřímnost. Tvé oči ať hledí rovně, zpříma před sebe se dívej. Sleduj stopy svých nohou, všechny tvé cesty ať jsou pevné. Napravo ani nalevo se neuchyluj, odvrať od zlého svou nohu.

 

Požehnání:

Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pana Ježíše Krista. Amen. (1 Te 5,23)

kalendář

  Nejbližší akce:

30.11. Jarovský jarmark

 

22.12. Vánoční slavnost