kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov
tel: 284 682 533
mobil: 776 600 650
e-mail: jarov@evangnet.cz
kazatelka: f. Elen Plzáková

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Setkání pamětníků: pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci
Bioklub: každý první pátek v měsíci od 19:00

David a moc

2 Sam 5,11-13 - 6,1-14a

Šárka Grauová

2.čtení:  2 Sam 5,11-13 - 6,1-14a

11Týrský král Chíram poslal k Davidovi posly; poslal mu cedrové dřevo, tesaře a kameníky; ti postavili Davidovi dům.

12David poznal, že jej Hospodin potvrdil za krále nad Izraelem a že kvůli svému izraelskému lidu povznese jeho království.

13Po svém příchodu z Chebrónu si vzal David další ženiny a ženy z Jeruzaléma. Davidovi se narodili další synové a dcery.

2Sam 6,1-14a

1David se znovu se všemi vybranými muži z Izraele, se třiceti tisíci,

2a s veškerým lidem, který byl s ním, vydal na cestu z Baalímu Judova, aby odtud přivezli Boží schránu, při níž se vzývá Jméno, jméno Hospodina zástupů, trůnícího nad cheruby.

3Vezli Boží schránu na novém povozu. Vyzvedli ji z Abínádabova domu na pahorku; Uza a Achjó, synové Abínádabovi, řídili ten nový povoz.

4Vyzvedli ji tedy z Abínádabova domu na pahorku, Uza šel při Boží schráně, Achjó před schránou.

5David a všechen izraelský dům křepčili před Hospodinem za doprovodu různých nástrojů z cypřišového dřeva, citer, harf, bubínků, chřestítek a cymbálů.

6Když přišli k Nákonovu humnu, vztáhl Uza ruku k Boží schráně a zachytil ji, protože spřežení vybočilo z cesty .

7Hospodin vzplanul proti Uzovi hněvem. Bůh ho tam pro neúctu zabil a on tam při Boží schráně zemřel.

8Též David vzplanul, neboť se Hospodin prudce obořil na Uzu, a proto nazval to místo Peres-uza (to je Uzovo zbořenisko); jmenuje se tak dodnes.

9V onen den pojala Davida bázeň před Hospodinem. Řekl: „Jak by mohla Hospodinova schrána vejít ke mně?“

10Proto David nechtěl přenést Hospodinovu schránu k sobě do Města Davidova. David ji dal tedy dopravit do domu Obéd-edóma Gatského.

11V domě Obéd-edóma Gatského zůstala Hospodinova schrána tři měsíce. Hospodin Obéd-edómovi i celému jeho domu žehnal.

12Potom králi Davidovi oznámili, že Hospodin pro Boží schránu žehná Obéd-edómovu domu i všemu, co mu patří. David šel s radostí přenést Boží schránu z domu Obéd-edómova do Města Davidova.

13Když ti, kdo nesli Hospodinovu schránu, ušli šest kroků, obětoval býka a vykrmené dobytče.

14A David poskakoval před Hospodinem ze vší síly.

 

 

 

 

Milé sestry, milí bratři,

o králi Davidovi toho moc nevíme. Dokonce toho víme tak málo, že někteří starozákoníci  soudí, že tato velká biblická postava možná vůbec neexistovala a její příběh byl umělým vyprávěním o počátcích davidovské dynastie. Pro naši četbu davidovských příběhů má toto zjištění určitý význam. Nemáme je brát jako popis reality, jako něco, co se skutečně takto stalo, ale právě jako literární příběh, jako román nebo novelu – z kterých se máme něco podstatného naučit.

Davidovy příběhy jsou tvořeny dvěma velkými celky. V tom prvním se vypráví o tom, jak si Hospodin vyvolil pasáčka ovcí, kterého nikdo nebral vážně, a jeho prostřednictvím vykonal velké činy, které vedly k sjednocení Izraele. V tom druhém, do kterého nás uvádí dnešní čtení, se vypráví o tom, jak David, pomazaný na krále, upevňoval svou moc. Je to příběh o tom, co moc dělá – co může dělat – s člověkem, a to i s člověkem vyvoleným.

Začíná to docela nevinně. Týrský mocnář Chíram, který zvelebil Týrus a postavil tam z cedrového dřeva překrásný chrám nejdřív bohu Jupiterovi a později také Herkulovi a Ištar, posílá Davidovi do Jeruzaléma stavební firmu s luxusním, velmi drahým materiálem, aby mu zbudovala dům – a určitě to nebyla žádná vilka, asi spíš palác. Jak stojí v 2. Samuelově, David z toho poznal, že ho Hospodin potvrdil za krále nad Izraelem. Vlastně je to docela divné: je to teprve chvilka, co k Davidovi do skalní pevnosti, která se stala základem Jeruzaléma, přišly izraelské kmeny s vyznáním: „Tobě Hospodin řekl: Ty budeš pást Izraele, můj lid, ty budeš vévodou nad Izraelem,“ a bývalého pasáčka pomazaly za krále pastýře. A Davidovi, který ze sebe sotva spláchl pot válečníka, to dochází až ve chvíli, kdy se objeví podnikatel ze sousední pohanské říše a postaví mu rezidenci. Otázka je, co Davidovi vlastně došlo. Že už není vojevůdce, ale státník? Že je teď pán a vládce? Že odteď bude jeho osobní život vypadat úplně jinak?

Chíram ztělesňuje pragmatický princip, který není vůbec nevinný: když chceme, aby nám sousední státník šel na ruku, můžeme si jeho přízeň koupit. Fungovalo to za krále Davida a na leckterém hradě to funguje dodnes. Rozdíl je v tom, že proti Davidovi bylo možno leda vojensky povstat. My máme svobodu slova, a tedy i právo se ozvat. A máme také právo volit. V tom se, zdá se, doba změnila k lepšímu.

Divné je i to, co David udělá vzápětí: „vezme si další ženy a ženiny z Jeruzaléma“ (2S 5,13). Ženiny – tak označuje ekumenický překlad konkubíny. Najednou už tu není charismatický vůdce, který se svým vlastním vojskem bojoval proti nepřátelům, ale mocný král, který přijímá dary politiků ze sousedních zemí a po vzoru orientálních panovníků si zřizuje pořádný harém – a množí se a množí. Čím víc malých davídků, tím větší moc.  

David ještě – v pasáži, kterou jsme dnes nečetli – udělá pod Hospodinovým velením poslední vojevůdcovský čin: dvakrát porazí Pelištejce. Vypravěč přitom zdůrazňuje, že se David dvakrát doptával Hospodina a Hospodin mu dvakrát potvrdil, že mu nepřátele vydá do rukou. Tak jsme tomu jako čtenáři Knih Samuelových uvyklí – pasáček David nevítězí mocí lidskou, ale mocí Hospodinovou. David je ten, který se dokáže spolehnout, který dokáže zavěsit zdar svého úsilí někam výš, než sahají jeho vlastní – a nutno říct, že chytré - plány. 

A teď najednou střih – a král David si ve svém paláci vzpomene, že kdesi v Kirjat-jearímu, pár kilometrů od Jeruzaléma, přebývá Boží schrána, při níž se vzývá jméno Hospodina zástupů. Vypravěč nám o důvodech Davidova náhlého zájmu o archu úmluvy neříká nic – a to je vzhledem k tomu předchozímu, dokonce dvojímu dotazování na Boží vůli podezřelé.

Může to být gesto vycházející z upřímné bohabojnosti – tak tomu rozumí Žalm 132. Ten obsahuje slova, jimiž David slibuje, že nevejde do svého domu a nevstoupí na rohož svého lože, že očím nedopřeje spánku ani víčkům podřímnutí, dokud nenalezne Hospodinu místo a příbytek. Můžeme si klást otázku: opravdu Hospodin potřebuje, aby mu David hledal příbytek? A taky to vypadá trochu jako politický kalkul. David se zatím opíral o své muže – to byl ten „veškerý lid, který byl s ním“, jak to říká náš text –, jakási jeho domobrana. Ale pak tu byl ještě ten zbytek: ti, kteří nebojovali, a ti, kteří nebyli zvyklí poslouchat ho na slovo - „všichni vybraní muži z Izraele“. Vypravěč je zaokrouhlil na třicet tisíc, čímž chtěl nejspíš říct, že jich bylo opravdu hodně. A ty je třeba přesvědčit, přimět k tomu, aby se podrobili Davidově vládě a přijali Jeruzalém jako centrum nového politického a náboženského života. Proto jdou všichni pro truhlu společně.

Truhla smlouvy odkazovala k prapočátkům Izraele – instrukce k tomu, jak má vypadat, dostal Mojžíš od Hospodina na hoře Sínaj. Kdybychom chtěli našimi dnešními slovy zdůraznit význam, jaký měla truhla pro izraelskou společnost, řekli bychom, že byla spjata s počátky izraelské státnosti. Proto „David a všechen izraelský dům křepčili před Hospodinem za doprovodu různých nástrojů z cypřišového dřeva, citer, harf, bubínků, chřestítek a cimbálů“. Nejspíš to byl jistý ceremoniál, kterým doprovod vyjadřoval svou radost. Nevím, jestli jste někdy viděli, jak se lebka svatého Václava 28. září přepravuje z Pražského hradu do Staré Boleslavi, kde byl patron české země zavražděn. Lebka jede na zadním sedadle prezidentské limuzíny v doprovodu čestné jednotky Hradní stráže na motocyklech. Je to velká sláva, která má pro některé lidi duchovní význam. Koneckonců i pro nás je určitý pohled do dějin fascinující v tom, že od Václava až k nám se v zemi, kde žijeme, udržela stejná víra v Krista jako našeho Spasitele. Pro většinu naší ateistické společnosti má ale ta podívaná spíš význam národní. A v posledních letech vidíme zřetelně, jak lze z náboženské úcty a z národního cítění vytloukat politický kapitál. Myslím, že pisatel 2. knihy Samuelovy chtěl ukázat právě toto pokušení zapřáhnout to, co je svaté, do našich vlastních projektů. A Pán Bůh ví, jak často k tomu máme sklony i my sami, když se přestáváme spoléhat na to, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému – jak píše apoštol Pavel v listu Římanům. Když se snažíme přesvědčit Pána Boha, aby hrál naši hru.

Jenže – Hospodin není ochočitelný a ochočit si ho nemůže ani jeho miláček David. To je, zdá se, důvod Uzovy šokující smrti - připomínám, že Hospodin zabije Uzu proto, že se dotkl schrány, když povoz, který ho táhl, vybočil z cesty. Samozřejmě můžeme myslet na to, že putování schrány mělo své předpisy a že je Uza v dobré víře porušil. Když jsem ale říkala, že davidovské příběhy máme číst jako literární vyprávění, myslela jsem právě toto: smyslem Uzovy smrti je to, že „v onen den pojala Davida bázeň před Hospodinem“. Hrdinou našeho vyprávění je David a Uzova smrt je šance, kterou od Hospodina dostává. Je to starozákonně drsný způsob, jímž Hospodin dává Davidovi na vědomí, že Hospodin je sice milosrdný a milostivý, že má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, ale současně je to svrchovaný Bůh, kterým se nedá manipulovat. A hle, jako by teď měl David špatné svědomí. Kdyby ho neměl, proč by jinak měnil své plány a zavelel umístil schránu u někoho jiného? Známe to sami od sebe, když nás tíží svědomí či vědomí viny, radši bychom Pánu Bohu taky nešli na oči - radši se od toho třikrát svatého držet dál. A někdy nám to dokonce trvá nějaký čas, než mu svou chybu dokážeme v modlitbě upřímně vyznat. A to, i když víme, že o ní Pán Bůh ví od chvíle, kdy nám něco hanebného vůbec přišlo na mysl. David na to, aby se vrátil k Hospodinu, potřeboval tři měsíce.

Teprve když slyšel, že Hospodin pro svou schránu Obéd-edómovi žehná, dodal si odvahy a odhodlal se k druhému pokusu o přenesení schrány. Zdá se ovšem, že svým politickým umem mezitím pokračoval v posilování své moci – schrána už se nepřenáší do města jménem Jeruzalém, ale do stanu v Městě Davidově – městě s velkým M. Vypadá to, jako by se o Davida pokoušel kult osobnosti. Je tu ale jistá změna: David před Hospodinem za ty tři měsíce trochu zkrotl. Vypravěč k tomu říká: „Když ti, kdo nesli Hospodinovu schránu, ušli šest kroků, obětoval býka a vykrmené dobytče.“  I hudební doprovod je méně okázalý: místo citer, harf, bubínků, chřestítek a cimbálů už se ozývá jen ryčné troubení polnic. A David se raduje a vesele poskakuje – a jen nebesa vědí, kolik je v tom upřímnosti a kolik imperiální taktiky. Fakt je ten, že podle biblického podání už k němu Hospodin po zbytek jeho života nikdy nepromluvil.

 

Hospodine, náš jediný Pane a králi,

prosíme Tě za mocné tohoto světa, aby se netočili sami kolem sebe, ale zasazovali se o právo a spravedlnost a pracovali pro dobro všech.

Ochraňuj je i nás samé před pokušením moci peněz, postavení a pocitu, že dokážeme žít nezávisle na tobě, že si vystačíme sami.

Dej nám rozpoznat zlo ve chvíli, kdy se rodí – v našem srdci i ve veřejném životě.

O to tě prosíme skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Amen

kalendář

  Nejbližší akce: