kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov
tel: 284 682 533
mobil: 776 600 650
e-mail: jarov@evangnet.cz
kazatelka: f. Elen Plzáková

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Setkání pamětníků: pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci

Díkčinění

Dt 8,7-18 ; Lk 17,11-19                                                                                 

Elen Plzáková             

Modlitba:

Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světa, náš Otče, naše Sílo, náš Stvořiteli, jenž jsi dobrý a činíš dobro všem, každodenně jsi činil dobré, činíš dobré a budeš nám vždy dobro činit. Zahrnoval, zahrnuješ a budeš nás vždy zahrnovat dobrodiním a přízní, láskou a milosrdenstvím, útěchou, záchranou a vítězstvím, požehnáním a spásou, pomocí a přispěním, potravou, milostí, životem, pokojem a vším dobrým. A nic dobrého nám nebude scházet. Amen

 

1.čtení:

Dt 8,7-18 

  •  7Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, tě uvádí do dobré země, do země s potoky plnými vody, s prameny vod propastných tůní, vyvěrajícími na pláni i v pohoří,
  • 8do země, kde roste pšenice i ječmen, vinná réva, fíkoví a granátová jablka, do země olivového oleje a medu,
  • 9do země, v níž budeš jíst chléb bez nedostatku, v které nebudeš postrádat ničeho, do země, jejíž kamení je železo a z jejíchž hor budeš těžit měď.
  • 10Budeš jíst dosyta a budeš dobrořečit Hospodinu, svému Bohu, za tu dobrou zemi, kterou ti dal.
  • 11Střez se však, abys nezapomněl na Hospodina, svého Boha, a nepřestal dbát na jeho přikázání, práva a nařízení, která ti dnes udílím.
  • 12Až se dosyta najíš a vystavíš si pěkné domy a usídlíš se,
  • 13až se ti rozmnoží skot a brav, až budeš mít hodně stříbra a zlata, až se ti rozmnoží všechno, co máš,
  • 14jen ať se tvé srdce nevypíná, takže bys zapomněl na Hospodina, svého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
  • 15Vodil tě velikou a hroznou pouští, kde jsou ohniví hadi a štíři, žíznivým krajem bez vody, vyvedl ti vodu z křemene skály,
  • 16krmil tě na poušti manou, kterou tvoji otcové neznali, aby tě pokořil a vyzkoušel a aby ti nakonec prokázal dobro.
  • 17Neříkej si v srdci: „Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou.“
  • 18Pamatuj na Hospodina, svého Boha, neboť k nabytí blahobytu ti dává sílu on, aby utvrdil svou smlouvu, kterou přísahal tvým otcům, jak tomu je dnes.

 

   

2.čtení: 

Lk 17,11-19 

  • 11Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou.
  • 12Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál
  • 13a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“
  • 14Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni.
  • 15Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha;
  • 16padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan.
  • 17Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?
  • 18Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“
  • 19Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“

 

 

Milí bratři a sestry,   

dnešní téma kázání je dané, měla by to být vděčnost. Hledala jsem, jaký by mohl být původ toho slova. Jeho základ, totiž dík, by měl mít původ ve staroněmeckém slově Denke, což je podobné tomu současnému Danke, ale zajímavé je, že to souvisí se slovesem denken, tedy myslet, a potom je dík vlastně uznalé myšlení. Zajímavé mi to přišlo proto, že v nejrůznějších současných definicích je vděčnost označená jako cit. Ty definice převážně nejsou sympatické, neboť se příliš blíží jakémusi obchodu, totiž dostanu dar a zaplatím za to vděkem. Tak nějak mi vyznívají.

Oproti tomu starověké definice jsou jaksi inspirativnější, například římský filozof Cicero napsal, že „Ctnost vděčnosti je matkou všech ostatních ctností.“

To už máme trojí možnost, jak vděčnost pochopit, buď je to záležitost myšlení,nebo je to cit, nebo ctnost. Mohla bych z toho vycouvat tak, že bych řekla: jak kdy. Ale stejně se mi nejvíc líbí to uznalé myšlení.

Přesto by asi pro nás bylo nejužitečnější uvažovat o ctnosti, protože ctnosti nějak v současnosti nejsou populární, tak by nebylo od věci je rehabilitovat.

Zda je populární vděčnost? Ona znamená, že si vlastně uvědomujeme svoji závislost.

Vděčni jsme někomu, takže to předpokládá život ve společenství. Nějakou interakci s jinou živou bytostí, nejčastěji s člověkem, ale asi i se zvířaty je to možné tak mít, to na jednu stranu, a na druhou strnu, na tu nebeskou, je nasnadě, že vděčni můžeme být také Bohu, tedy víme, že jsme na něm závislí.

To je řečeno ve velkých zkratkách, ale být závislý na někom populární, myslím, není. Jako bych slyšela tu mnohou výpověď: vděčný nemám být za co, protože jsem si všechno vybudoval sám vlastníma rukama, případně vlastní hlavou, sám si peru, sám si vařím, sám si dobře hospodařím.

Co na to biblický svědek, ten oproti Cicerovu pěknému prohlášení, že vděčnost je ctnost, jde ještě dál. Podle toho, který zapsal do 2. knihy Mojžíšovy pokyny lidu vstupujícímu do zaslíbené země, je to otázka života a smrti. Kdepak ctnost, to by bylo málo, je to způsob, jak přežít. Protože: když si řekneš, že jsi svého blahobytu dosáhl vlastníma rukama a vlastní silou, zapomeneš na Boha, který ti tu sílu dává, tak zahyneš. Na to vezmi jed, čili: „to ti dnes dosvědčuji“. Jen ať se tvé srdce nevypíná, ovšem ve významu vyvyšovat se, být pyšný. Když je takto osloveno srdce lidu v starozákonním textu, je jasné, že jde o rozum i cit, ctnosti nevyjímaje, protože srdce je sídlem spíše rozumu, ale citu také a vůbec v něm všechno je.

Takže  starozákonní svědek jaksi uzavřel všechny tři pohledy na vděčnost do jednoho, ale dal jí mnohem větší význam, než bychom jí přisoudili sami. Nebýt vděčný není otázkou dobrého vychování nebo slušnosti a taktu, či snad empatie, je to otázka přežití.

Hrozně nerada vkládám do kázání nářky nad stavem společnosti, ale připadá mi, jestli snad tohle nebude zakopaný pes, tedy možná jeden z hromadného hrobu zakopaných psů různých příčin, proč to nevypadá s touto civilizací nejrůžověji. Řeknu to jinak, nedávno jsem slyšela zajímavý rozhovor, který končil otázkou, co děláme špatně. Tázající neuměl na to odpovědět, resp. nechal otázku bez odpovědi, ale kladl ji v souvislosti s potížemi demokracie, kterou považujeme za zatím nejlepší uspořádání, srovnal to s otroctvím, kdysi si taky všichni mysleli, že je to v pořádku. Teď víme, že nebylo. Při tomto srovnání vynikne, jak byla otázka myšlena – něco je špatně, ale my to  –dosud – nevidíme jasně.

Jestli tedy nebude špatně to, že nejsme dost vděčni.

Podívejme se při tom na příběh z evangelia, mnohokrát citovaný a mnohokrát slyšený. Deset bylo uzdravených, poděkoval jen jeden. Ještě než si řekneme, že to byli nevychovaní spratci a že jeden přece zachránil čest skupiny, však to byl Samaritán, a ti se vyznačují dobrými skutky a vůbec jsou vzorní, povšimněme si následujícího:

Byli malomocní, tedy měli nemoc, která v českém označení tak výtečně nahrává přenesení do jiných souvislostí – nemusí jít jen o nemoc, ale je to málo - moci, málo - síly, málo energie, málo něčeho, co člověk potřebuje k plnému životu. Je zřetelné, jak to můžeme široce uplatnit, a když k tomu ještě přidáme informaci z dobového pozadí, že tenkrát malomocní byli absolutně vyloučeni ze společnosti, jistěže proto, aby se nenakazil někdo další, léčit se to nedalo, je velmi snadné najít k tomu obdoby v různých možnostech života, jakým nedostatkem může trpět jednotlivec i společnost.

Můžeme těch devět chápat: po tom, co tak dlouho neviděli svoje blízké, po tom, co jejich vyhlídkou byla pomalá smrt v mizerných podmínkách, bezdomovecký život, rozpadající se tělo, a to ve společnosti stejně postižených, které si nevybrali, a dost možná si lezli v té komunitě deseti na nervy, po tomhle všem – komu by se chtělo si to připomínat, vracet se někam, na co by chtěl definitivně zapomenout. Navíc měli co dohánět, tak kam by chodili.

Můžeme těch devět chápat i proto, že považujeme stav zdraví za normální, tedy za něco, na co máme právo, a tady se nám bude moc hodit ten snadný odskok do odvozených možností, co všechno by malomocenství mohlo znamenat. Na co všechno máme právo, co je normální, tak samozřejmé, že nikoho ani nenapadne, že by za to měl být vděčný.

A potom, ten, co poděkovat přišel, ten desátý, byl cizinec. Samařan není synonymum pro lidumila, ale je to člověk s cejchem, protože je jiný, protože patří do jiného klanu, do jiného kmene, do nepřátelské tlupy. Ať táhne. Do jiného parku, do jiného města, do jiné země, prostě jinam, kde ho nebudeme vidět, a nebude rušit naše kruhy. Jak to asi fungovalo v komunitě malomocných, byl na tom tak, že byl nejbídnější z bídných? A byl právě tohle důvod, proč on dokázal být vděčný, protože věděl, jak vypadá úplné dno? Anebo to spíš funguje jinak, právě ti nejubožejší ztrácí smysl pro vděčnost?

To jsou domněnky a fabulace, to, určitě tam je sdělení, že úplně uzdraven byl jen ten vděčný. Neboť jenom jemu je řečeno – Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila. Teď se mi hodí ještě jeden citát o vděčnosti, tentokrát je to G.K. Chesterton: „Nefalšované, upřímné vyjádření vděčnosti je hodnověrným testem našeho štěstí“. Napadlo by vás to? Štěstí přece bývá považované za jakousi danost, tomu můžeme jít tak maximálně naproti, ale podle Chestertona to vypadá, že si ho můžeme vytvořit, a to vyjádřením vděčnosti. Vím, že v citátu je řečeno, že vděčnost je testem štěstí, na ní se to ukazuje, ale přece jestli jsme vděčni nebo ne, to ovlivnit můžeme docela jistě. A ovšem i to, jak to umíme projevit.

Tvá víra tě zachránila – Ježíš to říkal více lidem, vždycky jsme tak trochu na pochybách, jak to vlastně je, vždyť to on ty lidi zachránil, a ne jejich víra. Tady však je to tak jasné. Tady není pochyb. Vděčnost se stala projevem víry a projevem vděčnosti bylo to, že ten člověk, a byl to Samařan, nezapomněl, vrátil se, překonal odpor k tomu, co bylo. Možná to, co bylo, dokázal přijmout jako jednu fázi svého života, protože to všechno byl jeho život, i ta nemoc, malomocenství. A velikým hlasem velebil Boha (což je ovšem nepřekonatelné vyjádření), padl tváří k Ježíšovým nohám. Každý starověký čtenář okamžitě pochopí, pokud už to nepochopil dřív, že Ježíš je Bohem, protože ten člověk mu děkuje takovým způsobem, jak se děkuje božstvu. A  G.K.Chesterton, stoje opodál, k tomu řekne, hle to je šťastný člověk, neboť dokázal nefalšovaně a upřímně vyjádřit svou vděčnost. Na to autor 5. knihy Mojžíšovy poznamená – ano, je šťastný, protože právě teď si zachránil život. Potom je poněkud varující Ježíšova otázka – Kde je těch devět?

Snad je ze shora řečeného jasné, že vděčnost není nic, co by šlo nařídit. Ale potřebujeme si ji připomínat. Nejvíc si potřebujeme připomínat vděčnost za ty samozřejmé věci. Za ty, které za samozřejmé považujeme, neboť co je vlastně samozřejmé. Že prší? Že se máme kam vrátit, máme nějaké domovy? Že budeme mít co k obědu? Že to někdo uvařil, protože to tady takhle chodí? Že máme tento sbor? Že před námi žili ti, kdo něco vytvořili a my z toho žijeme a užíváme to? Že někdo napsal a přeložil Bibli? Že nad námi je Bůh, který na nás myslí? A není nakonec dobře, že to poslední považujeme za samozřejmé? Akorát že jemu jsme za to všechno vděčni, jinak bychom dopadli jako těch devět.

Ještě dvě poznámky k vděčnosti.

1.Vede člověka na jedné straně k tomu, aby dokázal nezávidět těm, kdo mají víc – majetku, úspěchu, talentu. Na druhé straně ho vede k tomu, aby se dokázal rozdělit s těmi, kdo mají míň. To je taky cosi, co si opakujeme už asi po milion-té. Už dvakrát citovaný Chesterton může být citovaný potřetí – to je ten citát o spojnici mezi vděčností a štěstím.

Druhá poznámka se týká úvodní modlitby, tu jste zde už slyšeli vícekrát, je to modlitba r. Gamaliela z r. 135 když Římané povolili Židům pohřbít mrtvé při velmi krvavě potlačeném povstání Bar Kochby. Když tohle víme, tak ještě výrazněji zazní vyznání modlitby - Zahrnoval, zahrnuješ a budeš nás vždy zahrnovat dobrodiním. To sem vnáší úplně jinou rovinu vděčnosti, takovou, jakou bych se neodvážila nikdy říct někomu, o kom bych si nemyslela, že přemýšlí o tom, jaký je Bůh a důvěřuje mu. Vděčnost pomůže přestát zlé časy a je účinným nástrojem v boji proti zlému, ačkoliv to tak nevypadá, však kapky vody taky nevypadají, že by mohly opracovat kámen.

Bohu, kterému důvěřujeme, Jeho Synu a našemu Spasiteli a Duchu svatému, našemu průvodci nyní vyznejme svoji důvěru a víru ve slovech následující písně.

Píseň 152

 

 

Poslání:

Ž37

,3Doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost. 4Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce. 5Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat. 6Dá, že tvoje spravedlnost zazáří jak světlo, jako polední jas tvoje právo. 7Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj. Nevzrušuj se kvůli tomu, kdo jde úspěšně svou cestou, nad tím, kdo strojí pikle. 8Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého, 9neboť zlovolníci budou vymýceni, ale kdo naději skládá v Hospodina, obdrží zemi.

2Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář! 3Ať je známa na zemi tvá cesta, mezi všemi pronárody tvoje spása! 4Kéž ti, Bože, lidé vzdají chválu, kéž ti vzdají chválu všichni lidé! 5Ať se národy radují, ať zaplesají, neboť soudíš lidi podle práva, spravuješ národy země. 6Kéž ti, Bože, lidé vzdají chválu, kéž ti vzdají chválu všichni lidé! 7Země vydala své plody, Bůh nám žehná, Bůh náš. 8Bůh nám dává svoje požehnání. Nechť se ho bojí všechny dálavy země!

 

Přímluva:   voláme k tobě – Pane, smiluj se.

Pane Kriste,

Tebe prosíme za tento svět – voláme k tobě – Pane, smiluj se.

Prosíme za ty, kterým jsme nedokázali pomoci

kterým jsme nechtěli pomoci

Kteří nám jsou nesympatičtí  a nedokážeme je mít rádi

Kteří se v tomto světě cítí ztraceni

Kteří pomýšlí na sebevraždu, protože nevidí jiné východisko

Které trápí nemoc těla či duše

Kterým chybí druhý člověk

Kteří jsou unaveni z množství úkolů, práce a odpovědnosti, kterou nesou

Dnes prosíme zvlášť za ty, jejichž prací je pěstování a vyrábění potravin, za ty, kdo se zabývají chovem zvířat a prosíme i za chovaná zvířata

Kterých si vážíme, kteří nám pomáhají a jsou nám inspirací

Které máme rádi

Za tento sbor a tvoji církev 

Za toto město a tuto zemi

Jeden za druhého

 

Kol 3,15

A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni.

Na konec krásná úvaha od německého benediktinského Mnicha Anselma Gruena: Nepropadejte zoufalství, když vás stále znovu přepadá strach. Především se nesmíte pokládat za outsidera a domnívat se, že vaše modlitba a důvěra v Boha nic nezmohla. Spíš zkuste hovořit s Bohem o svém strachu z nemoci: „ Ano, je docela dobře možné, že onemocním, že dostanu rakovinu. Ale svěřuji se ti se svým zdravím a nemocí. Vím, že jsi se mnou ve dnech dobrých i zlých. A když budu nemocný, povedeš mne k tomu, co je v životě podstatné: nejdůležitější není výkon a síla, nýbrž otevřenost tobě a tvému Duchu. Jde o to, abych dokázal ve své síle i slabosti vydávat svědectví tvé lásce…AMEN

Z kázání Bernarda Martina

kalendář

  Nejbližší akce:

1.12. Jarovský jarmark

23.12. Adventní slavnost