kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov

administrátorka:
Lenka Ridzoňová
tel. 605 081 279
kurátor: Jan Fencl
tel. 721 877 921

e-mail: jarov@evangnet.cz

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Setkání pamětníků: pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci

Díkůvzdání

Mk 12,28-34; Dt 8,2‑3.5‑7a.10‑14.17‑18

Zdeněk Susa     

1.čtení:  Mk 12,28-34

28Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“

29Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán;

30miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘

31Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“

32I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho;

33a milovat jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc než přinášet Bohu oběti a dary.“

34Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ Potom se ho již nikdo otázat neodvážil.

 

   

2.čtení: Dt 8,2‑3.5‑7a.10‑14.17‑18

2Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vodil po čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli.

3Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst.

5Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna.

6Proto budeš dbát na přikázání Hospodina, svého Boha, chodit po jeho cestách a jeho se bát.

7Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, tě uvádí do dobré země, do země s potoky plnými vody, s prameny vod propastných tůní.

10Budeš jíst dosyta a budeš dobrořečit Hospodinu, svému Bohu, za tu dobrou zemi, kterou ti dal.

11Střez se však, abys nezapomněl na Hospodina, svého Boha, a nepřestal dbát na jeho přikázání, práva a nařízení, která ti dnes udílím.

12Až se dosyta najíš a vystavíš si pěkné domy a usídlíš se,

13až se ti rozmnoží skot a brav, až budeš mít hodně stříbra a zlata, až se ti rozmnoží všechno, co máš,

14jen ať se tvé srdce nevypíná, takže bys zapomněl na Hospodina, svého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.

17Neříkej si v srdci: „Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou.“

18Pamatuj na Hospodina, svého Boha, neboť k nabytí blahobytu ti dává sílu on, aby utvrdil svou smlouvu, kterou přísahal tvým otcům, jak tomu je dnes.

 

 

 

Kázání:

Dnešek je sborovým dnem díkůvzdání. Už tradičně se v tento den myslí na sklizeň, která je Božím darem a udržuje nás všechny při životě. Ale nejen chlebem živ je člověk… Ve chvíli díků je dobré připomínat si všechny dobré Boží dary!

 

„Připomínej si celou tu cestu“ – tak začíná židovský návod k tomu, jak děkovat. Jde tu o lidské dějiny, ale ne ve smyslu jejich osobní, národní, sborové či církevní chronologie, kronik a pamětí. Jde o to, jak lidi, naše otce i nás samotné, vodil a vodí Hospodin, náš Bůh. Celá Bible je psána podle tohoto záměru. Ne dějiny Božího lidu, ale jak se v dějinách tohoto lidu prokazovalo Boží vedení.

             

„Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh vodil...“ Text je z Deuteronomia, snad je to ta kniha zákona, nalezená v Jeruzalémě za Joziáše v 7. stol. př.Kr. Od vyvrácení Samaří a s ním celého severního Izraelského království už uplynulo sto let. Obyvatelstvo bylo tehdy dílem vyvražděno, dílem odvedeno do otroctví, města jsou ještě stále v troskách.  Zbývá jižní Judské království; pracně si udržuje jakous takous samostatnost – je na pomezí výbojů asyrských, egyptských i babylonských, stále se musí vyrovnávat s nároky mocnějších sousedů. Jeho svoboda a pokoj visí na vlásku, už brzy podlehne Babylonii.

             

Z takové situace je tento text. Izraelci by si bývali mohli na mnohé stěžovat, nad mnohým plakat. Však si v Zaslíbené zemi neužili moc klidu a prosperity. Po příchodu do země to trvalo nejméně 200 let, co museli stále bojovat proti silnějším kmenům a městským státům, na chvíli se sice osvobozovali, ale stále znovu se dostávali do poroby. Svobodné království za Davida a Šalomouna bylo jen epizodou – jen dvě generace, sotva 70 let – a pak rozdělení a boje, jak vzájemné, tak se sousedy. O tom všem tu však neslyšíme ani slovo.

             

„Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh vodil... aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal...“ Všechno špatné je odbyto a překryto těmito slovy. Všechno pokoření v životě národa i v životě vlastním tu není proto, abychom se cítili poražení, zdeptaní, nejde o to plakat nad minulostí, nad osudem, který nám mnohé upřel, ani si vyčítat, co jsme sami nenapravitelně zkazili. V dobrém i špatném nás vodil Hospodin. A špatné přišlo, aby nás vyzkoušel a poznal. Abychom skrze to došli hlubšího poznání i sebe samých.

             

Neodpustím si tu jednu ilustraci: I mezi lidmi navzájem – ve vztahu – musí přicházet špatné věci, aby se vyzkoušeli a poznali. Radí se to mladým lidem při jejich seznamování – vy zamilovaní se nescházejte jenom na schůzkách ve dvou, mezi čtyřma očima. To poznáte jen slavnostní chvilky – kdy jste vymydlení, učesaní, pěkně oblečení. Setkejte se i např. ve větší skupině mladých lidí – při práci, na výletě. Tam se poznáte, jací jste doopravdy – až váš partner zmokne, až mu bude zima, až bude muset pořádně zabrat, až mu spadne kladivo na nohu...

             

Co jiného je lidský život, než šance najít se – i když nám tolikrát spadne kladivo na nohu, i když se nám třeba mnohaletá práce zhroutí a musíme začínat znovu jinak. Nejen přesto, ale i díky tomu se můžeme najít, dojít hloubky a smyslu – pod vedením toho, který je do nás zamilován a vede nás tak, aby nás vyzkoušel a poznal...

             

Izraelci věděli, jak si mají připomínat svou cestu. Ne jednotlivé neúspěchy, trápení a pokořování, ale to, jak je vedl Hospodin. Připomínají si to jediné podstatné. Na poušti zažili hlad i žízeň, musela tam zemřít celá generace těch, co vyšli z Egypta, přesto děkují za to, že tam poznali, že Hospodin, jejich Bůh je blízko a že je navzdory vší lidské ubohosti a nezajištěnosti zajišťuje a vede.

 

Dnes si tedy podle jejich příkladu máme připomínat celou tu cestu, kterou Hospodin, náš Bůh, vodil tento sbor i nás samotné. Mohli bychom zůstat u toho, že budeme vzpomínat, představovat si celé generace dětí, mládeže... Mohli bychom se opájet minulými úspěchy. Ale teď jsme tu přece my... My, kteří žijeme zde a nyní. Nás jednoho každého se Bůh ptá a bude ptát. Co jsi učinil ty? Jak žiješ ty? Nemůžeme se před ním pyšnit dílem svých otců. Smysl našeho života není v zásluhách předků. Jde o dnešek, o dnešní církev. A tu jsme najednou tiší a nejistí. Vždyť naše sbory se umenšují. Dokonce máme starosti o budoucnost některých z nich. O celou církev si děláme starosti. K čemu je dobré vzpomínat na minulost? Vždyť z některých sborů už dnes zůstaly jen kostely a fary, sice někde památkově chráněné a umělecky cenné, ale přece jen mrtvé kameny.

 

„Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh vodil – aby tě vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli.“ Nejde o dějiny kamenů, i když pozoruhodných a jedinečných. Jde o dějiny živých kamenů – lidí – z nich se staví dům Boží. A tady už vidíme, že je co si připomínat a za co děkovat: Boží vedení našich životů, Boží vedení našich otců a dědů, sborů, církve. Tak jako Izraelci si Boží vedení mnohdy neuvědomujeme. Někdy celé časy a léta. Jako by Bůh mlčel. Ale přece jsou naše životy zavzaty do Boží stavby. Ta stavba je dvojí. Dá se říci horizontální a vertikální. 

 

Stavba horizontální ‑ to jsou lidské vztahy, ve kterých jsme zapojeni ‑ vztahy k bližním. Vždyť v bližních se setkáváme s Bohem, skrze bližní k nám začasté mluví. Nejen rodina, nejen sbor, ale všechny přátelské vazby ‑ i přes hranice států, národů a církví. Je to pavučina lidských vztahů, která objímá svět. Z ní chci dnes zdůraznit zejména cenu sboru. Tu jsem poznal zvlášť v těch 40 letech režimu, který Bohu díky minul. Vzpomínám, co pro mne znamenalo v padesátých letech sdružení mládeže dejvického sboru. Bylo to tehdy jediné společenství, kde jsem se mohl stýkat se svými vrstevníky a mluvit a myslet svobodně. Všude jinde bylo potřebí dávat si pozor. Sbor tehdy umožňoval dětem a mladým lidem rovně vyrůst. Ve sboru a v církvi jsme našli své nejlepší přátele – z Čech i ze zahraničí. Sbor a církev nám umožnily sloužit, uplatnit se. Bez této pavučiny vztahů, vzájemného obohacování a pomoci by náš život byl docela jiný. Nedovedu si to vlastně představit. Určitě by byl chudší. Zvláštní cenu a smysl této stavbě dává J.K. On je v ní přece přítomen. Kde se sejdou 2 neb 3 v jeho jménu, je uprostřed nich, je uprostřed každé křesťanské skupiny, je všude. Tajemným předivem své přítomnosti drží svět pohromadě.

 

Vertikální stavba, to je to druhé, v čem se projevuje Boží vedení. Izraelci si to dobře uvědomovali a vyjadřovali to svými rodokmeny. Jsme potomci svých otců a dědů. Je dobré si to připomínat, pokud pokračujeme v jejich cestě. V tomto sborovém domě se dnes schází už několikátá generace tohoto sboru. Na všichni jste pokrevní potomci zakladatelů. Ale co je důležitější, jsme jejich potomci duchovní.

 

V této vertikální stavbě, v tomto druhém předivu jsme potomci a následovníci všech velkých vyznavačů, bojovníků a mučedníků – i tisíců prostých lidí. Jsme asi 80. křesťanská generace počítáno od Pána Ježíše a apoštolů. A vposledu je základním kamenem stavby i naší hlubinou Pán Bůh sám.

 

A jako jsme spojeni se všemi, kteří kdy chválili jeho jméno v minulosti, jsme sami součástí všech, kteří kdy v budoucnu na tváři země ho budou chválit. Až do konce, až k cíli, kterým je opět on.  To je ta dvojí Boží stavba, dvojí předivo, v němž jsme – Bohu díky – zapojeni. Tuhle stavbu sice neurčujeme, určující je on, ale smíme ji spolustavět. Dařit se nám to bude, když si nepřestaneme uvědomovat některé věci, které si připomínali Izraelci. Hospodin je jeden, je jediný Bůh. Nesmíme chodit za jinými bohy, nesmíme službu jiným božstvům míchat s jeho službou. Zažili jsme to i v naší církvi, i v našich sborech. Řada našich sborů vznikla v přestupovém hnutí, nesena národním vlastenectvím a hnutím „pryč od Říma“ víc, než vírou v jediného Boha a láskou k jeho Slovu. Kde jsou dnes? Nebo ti, kterým se Boží slovo smíchalo s poučkami marxismu‑leninismu. Kde jsou dnes? Bůh je jeden a dobré vztahy s ním, se Stvořitelem a Vykupitelem, jsou důležitější než mnoho věcí, kterým věnujeme své všední dny. Člověk nežije pouze chlebem, ale vším, co vychází z Hospodinových úst.

 

Pamatujme na to. To není výčitka, že tak nežijeme, ale zaslíbení, že tak žít je možné. Na příkladu svých předků vidíme, že to možné je. Žijeme nejen chlebem, nejen sami a ve všedních starostech. Ale vším, co vychází z Hospodinových úst. Ve společenství, pod kazatelnou a kolem stolu Páně. Bohu díky! Amen. 

 

Písně: 161, 442, 680, 406, 448, 636

kalendář

  Nejbližší akce:

30.11. Jarovský jarmark

 

22.12. Vánoční slavnost