kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov
tel: 284 682 533
mobil: 776 600 650
e-mail: jarov@evangnet.cz
kazatelka: f. Elen Plzáková

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Setkání pamětníků: pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci

Dům se naplnil vůní

2.Kor 2,14-16;  J 12,1-11                                                                                 

Elen Plzáková                          

Modlitba:

Svatý Bože,  Ty jsi ten, ke kterému se obracíme a na kterého spoléháme. Před tebou skládáme vše, co nás trápí. Také všechno, čeho litujeme. U tebe máme naději najít odpuštění, očištění, novou sílu. Děkujeme ti za tuto chvíli, kdy můžeme být spolu. Děkujeme, že můžeme i svojí přítomností jeden pro druhého něco udělat. Děkujeme, že jsme zde spolu. Děkujeme za víru, že jsi uprostřed nás. Děkujeme, že nic z toho, čím se cítíme být ohrožováni, není před tebou absolutní ani jisté. Děkujeme, že všechny zlé mocnosti jsou před tebou nejisté a třesou se. V tobě si chceme nabrat jistotu a rádi bychom patřili k těm, kdo se před zlými mocnostmi netřesou ani se jimi neřídí. Buď, prosíme, naší záštitou i posilou, abychom uměli žít před tebou dobře a krásně. Chvála buď tobě, Bože Otče, Pane Kriste, Duchu svatý. Amen.

 

1.čtení:  2.Kor 2,14-16

14Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání.

15Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí.

16Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životodárnou vedoucí k životu. Ale kdo je k takovému poslání způsobilý?

  

2.čtení:  J 12,1-11

1Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých.

2Připravili mu tam večeři; Marta při ní obsluhovala a Lazar byl jeden z těch, kteří byli s Ježíšem u stolu.

3Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti.

4Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl:

5„Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“

6To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo.

7Ježíš řekl: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu!

8Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“

9Velký zástup Židů se dověděl, že tam Ježíš je; a přišli nejen kvůli němu, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých.

10Proto se velekněží uradili, že zabijí i Lazara;

11neboť mnozí Židé kvůli němu odcházeli a věřili v Ježíše.

 

Kázání:

Milí bratři a sestry,

První čtení bylo spojeno jen slovem vůně s tímto příběhem, který je malý rozsahem, ale velký dosahem. Kdesi má název Vůně života. Tak o vůni bych chtěla tentokrát uvažovat.

Nejdřív však se pojďme podívat na literární zařazení příběhu. Je obecně známo, že je ve všech čtyřech evangeliích. Nebudu Vás zatěžovat podrobnostmi o rozdílech, ale při takovém stoprocentním výskytu je nesmírně zajímavé si všimnout, kde jsou rozdíly a kam který evangelista příběh namířil, kde je pointa. Tedy uplatníme-li pravidlo: všímat si toho, co tam není, vyjdou nám pozoruhodné výsledky. Například vynikne, že u Jana nemá pomazání vonným olejem žádný účel. Je zvláštní, že ačkoli Jan bývá nejodlišnější, tak v případě tohoto příběhu je to Lukáš, kdo pojal pomazání v Betanii zcela jinak, navíc se to podle něho ani nestalo v Betanii. Na čem se však oba shodují, je právě ta zdánlivá bezúčelnost skutku, i když u Lukáše lze podle pointy usoudit, že tam je pomazání skutkem prosby o odpuštění a vděčnosti za ni. Zbylí dva evangelisté směřují příběh tak, že to bylo královské pomazání a zároveň pomazání k pohřbu, protože ani v jednom z těchto dvou evangelií nedojde k pomazání mrtvého Ježíšova těla. U Marka to nestihnou, protože jim z hrobu odešel a u Matouše o tom ani není řeč. U Lukáše to nestihnou taky, ale ten příběh o pomazání s pohřbem Ježíše vůbec nespojuje, u něho je to příběh o odpuštění a veliké lásce. Jakási nepraktičnost toho činu je u Lukáše v tom, že je to čin z lásky, z vášně, že ta žena udělala něco jaksi v návalu citu, něco, co jí přišlo dobré, snad ji nenapadlo, co by měla udělat lepšího.

A u Jana? Tam ani o odpuštění nejde. Nezřetelné Ježíšovo vysvětlení, že to uchovala ke dni jeho pohřbu, to nepříliš osvětluje. Neboť u Jana došlo k regulérnímu pomazání Ježíšova těla ještě před pohřbením, Josef z Arimatie a Nikodém přinesli tolik materiálu na pomazání, že to bylo jako na královský pohřeb. Takže nevíme, co tím janovská Marie vlastně myslela.

Všimli jste si, že neustále mluvím o pohřbívání, a při tom jsem řekla na začátku, že příběh má název vůně života? Pohřbívání tam donesla blízkost Ježíšových velikonoc, potom jeho poznámka o pohřbu a ovšem také přítomnost Lazara, bratra Mariina, který byl nedávno sám pohřben, a už není, je živ, ale na konci čteme, že se pravděpodobně schyluju k jeho druhému pohřbení.

Snad právě proto, že smrt obchází, je potřeba mít příběhy o vůni života. Ale nemyslím, že by Marie, autorka toho skutku u Jana, měla právě toto na mysli. Stále se mi při přípravě kázání vracela věta Dům se naplnil vůní té masti. Pročpak to tam Jan asi napsal? Protože je schopný spisovatel? Protože sám měl před očima a v nose představu toho, jak to asi muselo vypadat, nemohl na to přestat myslet?

Dům se naplnil vůní té masti. Co to je dům? Určitý prostor. Místo, kde člověk žije. Taky to může znamenat rodinu. Základní množinu živých. Spojím-li to, taky to může mít význam domova. Domov se naplnil vůní té masti. Jejich domov, náš domov. Co je naším domovem? Možná jste si začali vytvářet pomyslné kruhy, tam, kde bydlíte, je to byt, dům, čtvrť, která je vám známá, rodina a přátelé, a ti někdy bydlí daleko, jen si telefonujeme nebo píšeme, domovem je nám toto město, tato země, není to potom celá planeta? Není to náš domov?

Možná se vám zdá tato úvaha zbytečná, ale budu ji potřebovat pro tu vůni, jestliže některý náš skutek naplní celý dům vůní, tak to většinou nebude celá planeta, dokážeme to jen v mnohem omezenějším prostoru. V příběhu se jistě jedná o jeden dům, dům Marty, Marie a Lazara, toho Lazara, který byl už jednou mrtvý, a to 4 dny. Jak poznamenala jeho sestra Marta, už byl v rozkladu. To je jen trochu moc hrubá souvislost, ale pořád jde o kontrast přítomnosti smrti nebo možnosti smrti a vůně života. A právě tento dům, jaksi poznamenaný smrtí, naplnila vůně života.

Co je to vůně? Libý čichový vjem. Když někdo ztratí čich, tak to není až zas taková katastrofa, sice to nese obtíže a občas, třeba když hoří, je to výrazně lepší čich mít, uhasit to, když to ještě doutná. To jsem našla jako příklad, kdy ztráta čichu může být život ohrožující. Odvažuji se však ze všech pěti smyslů, které máme, označit čich jako nejvíce postradatelný, nepřítomnost ostatních nese s sebou mnohem větší potíže. Takže – čich je trochu nadstandard, v případě člověka, u jiných tvorů je to ovšem jinak. Nechme teď stranou situace, kdy si přejeme čich radši nemít, máme na programu vůně.

Tak co je to vůně? Ozdoba. Nadstandard. Nemusí všechno rovnou vonět, stačí, když to nesmrdí. Vůně je také pomíjivá, ten den jim naplnila celý dům, a dávám jim tak týden, než to úplně vyvanulo. Pak třeba pekli chleba a zase docela jiná vůně naplnila jejich dům. Vůně spadá do kategorie darů, které jsme dostali jaksi navíc, aby se nám ještě lépe žilo. Je hned vedle krásy, barev, obrazů, hudby, básní a podobných věcí, jejichž nedostatek nás přímo neohrožuje na životě. Navíc vůně souvisí s dechem, a podle Bible Bůh vdechl člověku v chřípí dech života a tak se člověk stal živým tvorem. Jazyk napovídá, že to má leccos společného s Duchem, dech – Duch. To už je hodně široká souvislost, ale vlastně, k tomu chci dojít.

Takže co je to vůně? Něco krásného, co není nutné. Nebo byste snad namítli, že krása nutná je? Že se bez ní taky nedá žít?

A můžeme taky, jako Marie, někdy naplnit celý dům vůní? Přidejme si k tomu řecký význam slova „krásný“, který znamená současně i „dobrý, ušlechtilý“. Přidejme si k tomu postavení tohoto příběhu v evangeliu, kde nemá žádný praktický účel. A ještě k tomu přidejme Lukáše, jako toho, kdo se hodně shoduje s Janem, kde Ježíš nakonec o té ženě řekne, že projevila velikou lásku.

A myslím, že způsob, jak naplnit dům vůní je už mnohem zřetelnější. Naznačila jsem to už tím nadstandardem, a výčtem kategorií lidských činností, které jsou spíš uměním. Ale projevit lásku a udělat něco krásného, dobrého a ušlechtilého lze na mnoho způsobů.

Když se ale budeme držet příběhu, mohli bychom říci, že naplnit dům vůní znamená udělat něco pro Boha. To je jistě obrat, který zní ve zdech protestantského kostela divně, zavání nám to způsoby zbožnosti, které nám nejsou blízké. Na druhou stranu, většinu lidí něco takového ani nenapadne, předpokládají, že Bůh dělá něco pro ně, ne naopak. V evangeliích jsou zmínky o několika večeřích, na které byl Ježíš pozván, ale spíš on něco dělá pro lidi, ne oni pro něho. Nad tím ční skutek pomazání v Betanii jako něco velmi výjimečného. Ale přece - potom tu vůni cítili všichni. Měli z toho něco všichni. Navíc on sám jinde řekne, co jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších, mně jste učinili.

Dům se naplnil vůní té masti. Něco navíc, co nemuselo být, ale je to krásné. A vlastně jsem na pochybách, jestli bychom bez toho výjimečně krásného okamžiku byli živi. Myslím doopravdy živi.

Nikdy bych neřekla, že ta vůně symbolizuje víru, protože myslím, že bez víry se skutečně žít nedá, že to není nic nadstandardního,  protože každý člověk nějak věří. Ale už projevy víry, ty už by přirovnání k vůni snesly. Třeba modlitby. Tak o modlitbách mluví kniha Zjevení, že je to vůně kadidla. Celý dům naplní vůní.

Nebo svátosti, na nich také není nic příliš prakticky uchopitelného. Při křtu ani při Večeři Páně se nic tak zvláštního nestane. Kapky vody, hlt vína a kousek chleba. Neumyjeme se, nenajíme se. A přece, celý dům se naplní vůní. A tak bych řekla, že vůní naplníme dům, když děláme něco, co se Bohu líbí.

Ovšem, někdy si nejsme jistí, jestli se to Bohu líbí. Ale snad nás ta vůně může povzbudit, a to i když se ozvou hlasy, že by se mělo dělat něco praktičtějšího, něco rozumnějšího, něco, z čeho by byl zisk a argumenty, které ty hlasy používají, jsou dost rozumné a dost přesně mířené. Jako ten Jidášův, v této verzi. V jiných verzích to není Jidáš, ale Jan má rád konfrontace s jednotlivými osobami, je to jakási jeho typizace. Prostě námitka zní, že to je hysterická ženská, která nemyslí na chudé, s čímž bude jistě náš Pán souhlasit, přece on na chudé myslí pořád. Možná v Marii hrklo? A možná ne. Ježíš asi totiž vypadal, že ten skutek přijímá tak, jak ho myslela, aby pro něj udělala něco. A možná právě ta Marie, která působí tak snivě, neukotveně, možná právě ona byla typ člověka, který věděl s jistotou, že udělat něco z lásky nemůže být nikdy chyba. A dost možná, že měla svým skutkem na mysli jen tušení, že Ježíš jde někam, kde to bude pro něj hrůzostrašně těžké a že proto to nejvzácnější pro něj bude dost.

Přeji vám, abyste taky uměli naplnit dům vůní. K tomu právě teď použijme společnou modlitbu v písni.

 

Poslání: Ef 5, 2a

Žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.

 

Požehnání:

Hospodin ti žehná a bude tě chránit, Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv,

Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

kalendář

  Nejbližší akce:

 

19.5. Rodinná neděle
Ladislav Heryán

 

noc kostelu logo