kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov
tel: 284 682 533
mobil: 776 600 650
e-mail: jarov@evangnet.cz
kazatelka: f. Elen Plzáková

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Setkání pamětníků: pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci
Bioklub: každý první pátek v měsíci od 19:00

Fakta a Duch svatý J 14,8-17 (1. čtení Sk 2,1-21)

19. 5. 2013 Elen Plzáková

Duch svatý skládá, vymetá, obnovuje. Díky němu máme možnost vystoupit z pekelného zmatku. 

Milí bratři a sestry,

učedníka Filipa jsem si pracovně označila jako racionálního věřícího. Typ, který pracuje s fakty. U Jana dochází k prvnímu setkání Ježíše s Filipem hned v první kapitole. Je Ježíšem osloven, určitě ho to zasáhne, protože první věc, kterou udělá je to, že jde za – zřejmě – přítelem a pozve ho, aby šel také za Ježíšem těmito slovy: Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i Proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta. To je jasný a zřetelný důvod, proč stojí za to se vydat za tím člověkem (proroci a Mojžíš o něm psali). Zároveň Filip uvede přesné údaje, o koho se jedná (Ježíš, syn Josefův z Nazareta). Takhle mluví člověk racionálně myslící, uvádí přesná fakta. A když mu přítel sdělí svoji pochybnost, řekne Filip to, co je pro něj nejpřirozenější – Pojď a přesvědč se. Ověřit si to, zjistit si, zda fakta sedí.

Další setkání s Filipem se odehraje při nasycení zástupů. Tam jako by Ježíš zkoušel Filipovu racionální mysl, jak se k tomu postaví, zeptal se – Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli? Jak bys řešil tento problém? Filipovi to začne ihned chrastit v hlavě, sčítá, násobí a dělí, řka: Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.

Vidíte, žádný romantik to nebyl, spíš matematik. Rozhodně však člověk spolehlivý, poctivě hledající, nikoli uzavřený – obraceli se na něj i lidé ze zástupu, aby jim zprostředkoval setkání s Ježíšem, pravděpodobně také proto, že Filip uměl dobře řecky. Další znak vzdělance.

Někteří z vás by se s touto charakteristikou mohli ztotožnit. Takových a podobných typů je mezi evangelíky hodně. Obecně je však tento úvod, myslím, potřebný pro lepší porozumění větě, kterou řekne Filip v této souvislosti (kapitola 14): Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!

Zajímavé je, že slovo pro „víc nepotřebujeme“, přesněji „to nám stačí“, je asi slovo Filipa nějak charakterizující. U Jana je jen dvakrát a vždycky je říká Filip. Což mi jenom potvrzuje moji verzi Filipa-racionalisty – nechce nic zbytečně navíc. Jen to, co akorát stačí, je dobré.

Stačí nám, když uvidíme Boha. To by nám úplně stačilo.

Janovský Ježíš neřekne – Boha nikdy nikdo neviděl, ale řekne – Copak mě nevidíš? Nepředstavujme si to jako výzvu, aby se učedník podíval na toho, kdo stojí před ním, ale jako výzvu janovskému sboru, který to četl a měl pochopit: v Ježíši spatřujeme Boha. Tohle je důležité proto, že jsme na tom stejně jako ten janovský sbor. Oni ani my nevidíme Ježíše tak, že by stál fyzicky před námi. Proto je to vidění trochu jiného druhu než vidění očima. Je to vidění vírou, spíš podle jiných novozákonních svědků než podle Jana bych řekla – vidění ze slyšení.

Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme! je věta, která vystihuje veškeré duchovní úsilí lidstva. Vidění božstva bylo vrcholem pohanských kultů. Když se špičkově vycvičený pohanský věřící dostal do řádné extáze, pak mohl tvrdit, že viděl Boha, ale člověk si hned řekne: kdovíco viděl.

Nikde v Bibli není popis situace, že by si někdo s Bohem sedl tváří v tvář. Maximálně vidí prorok lem jeho roucha nebo jeho záda, lid Izraele vidí sloup oblakový nebo ohnivý a ve vidění knihy Zjevení jsou také jen náznaky, popisy nepopsatelného. Ještě tak ze začátku knihy Genesis byste mohli uvést příklady, kde by se dalo říct, že se lidé setkali s Bohem, ale Adamovi a Evě to dlouho nevydrželo. A pak jsou tam jen dvě výjimky. Noe a Henoch chodili s Bohem, ale nevím, jestli to přesně spadá do vidění. V každém případě je to pro člověka v této časnosti cosi nedosažitelného.

Přece však Ježíš nepopírá, že by to bylo možné. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Příznačně se dál v textu vyskytuje pouze sloveso „věřte“, jako by bylo tak trochu pozapomenuto, jak se to ten Filip vlastně ptal, že mluvil o vidění. Mluví se o víře, věřte pro skutky, které činí Bůh Otec skrze Ježíše. Ano, to by snad bylo možné, věřit pro skutky, které činil Ježíš, zvláště když to uchopíme tak, že skutky je všechno, co dělal i říkal, až nakonec k tomu skutku oběti na kříži. Jenže co pak s tím, že řekne učedníkům, tedy církvi – Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci. Toho by se lekl racionalista i jeho méně racionální kolega. Jedině zmírnění úleku se může dostavit s tím, když si uvědomíme, že tam stojí zdůvodnění – neboť já jdu k Otci. Protože to, co dělal Ježíš, pokračuje v církvi. A teď ustaňte s ponurou rekapitulací, jak málo zázraků jste během svého členství v církvi učinili, tak nějak podle bonmotu: „Nechtěj vstoupit do dokonalé církve, protože když do ní vstoupíš, už dokonalá nebude.“ Ježíšova církev dokonalá je, i když se skládá z takového materiálu, jako jsme my. Už to je zázrak.

Ježíš mluví o své církvi, jíž jsme, jak doufáme, součástí a on to tak vidí. Najednou se teď místo toho, abych zkoumala, jak my uvidíme Boha, dostávám k tomu, že Ježíš vidí svoji církev a vidí v ní její veliké skutky. Nebo lépe –svoje veliké skutky.

A najednou začne mluvit o modlitbě. Jakou to má souvislost? Že by ten, kdo chce činit skutky Kristovy, měl o to prosit? Takovéto zdánlivé vybočení ze souvislostí, že Ježíš začne zničehonic mluvit o modlitbě uprostřed jiného tématu, se u Jana vyskytuje tak často, že to nelze přehlédnout. Skoro bych řekla –na důležitost modlitby jsme upozorněni každou chvíli. Neohraničenost možností, za co se modlit, je ve slově „začkoli“, ale je to jen zdánlivé, je to ohraničeno velmi přesně slovy „ve jménu mém“.

Trochu si to zrekapitulujeme: Boha člověk může vidět v Ježíši, v tom, co činil a říkal. Pokračování toho, co říká a dělá, je vidět v jeho církvi (všimněte si, že neřeknu – má být vidět, ale – je vidět) a k tomu je velmi důležitá modlitba – aby to církev opravdu činila v jeho jménu a aby věděla, že je Kristus v ní přítomen.

Racionální člověk na to může namítnout, ano, tak nějak je možné porozumět biblickému textu. To ale je čtení, není to vidění. Když si to takto projdu, můžu připustit, že to tak může fungovat, ale to ještě neznamená, že tomu budu věřit. Že tomu propadnu. Že se budu cítit součástí toho všeho.

Teď teprve přichází na řadu téma této neděle – Duch svatý. Zrovna tady se mu říká Přímluvce a Duch pravdy. Zvláště to druhé označení je pro dnešní racionální souvislost velmi podstatné. Duch pravdy způsobí, že uvidíme v církvi Krista a v Kristu Boha.

Posunuli jsme se někam v tom vidění? Ne, pokud budeme lpět na vidění rozumovém, či snad fyzickém. Duch pravdy není vidět. Jsou vidět jen skutky, které činí. Otázka je, jestli my to vidíme. Svět to nevidí, to je tam řečeno. A dokonce bych řekla, že Duch svatý je z pohledu lidského rozumu tak nezachytitelná bytost, že je skoro až iracionální. Už jenom ten jazykový zmatek kolem něho – hebrejsky je rodu ženského, řecky je rodu středního, ale když se v řečtině používá vztažné zájmeno, k Duchu, tak je rodu mužského. A vůbec si věje, kam chce.

Co s tím udělá takový Filip, racionalista, praktik, sběratel faktů, ověřovatel tvrzení, vědec? Co si počne s faktem, který si věje, kam chce? Jestli on takový vědec právě nepotřebuje zavanutí Ducha pravdy!
V románu E. L. Doctorowa Boží obec jsem četla cosi jako polemiku mezi vědou a vírou. Končila touto výzvou těm, kdo se mají za vědce – myslí se majitele pravd: „…vás zvu, vyzývám vás, abyste šli se mnou, jako šel Dante s Vergiliem, já jsem vašim průvodcem po pekelném zmatku lidského rozumu, rozházených, nesložitelných střepech vědomí… po kalných usazeninách reálna, po našem zničeném vztahu s Bohem. Naše pátrání začíná právě v tomto novém pekle.“

Tento citát mi nepřipadá užitečný ani tak jako polemika s vědou nebo snad kritika lidského racionálna, jako spíše realistický popis toho, jak to vypadá v hlavách lidských. TO je popis působiště Ducha svatého. Tam se pohybuje. Tam přichází se závanem pravdy, která přesahuje kapacitu našeho rozumu. Tam skládá, vymetá, obnovuje. Díky němu máme možnost vystoupit z pekelného zmatku a uvidět Boha. A

kalendář

  Nejbližší akce:

Adventní zpívání 3.2. v Milíčově modlitebně

Adventní slavnost 17.12.