kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov
tel: 284 682 533
mobil: 776 600 650
e-mail: jarov@evangnet.cz
kazatelka: f. Elen Plzáková

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Setkání pamětníků: pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci
Bioklub: každý první pátek v měsíci od 19:00

Hus o přikázání Nezabiješ

Gn 25,27-34, Mt 5,20-26   Elen Plzáková

Ž 143                                                                           

1Hospodine, slyš mou modlitbu, přej sluchu mým prosbám, odpověz mi pro svou pravdu, pro svou spravedlnost. 2Nevcházej v soud se svým služebníkem, vždyť před tebou nikdo z živých není spravedlivý.

Modlitba:

Milostivý Pane, čekáme na tebe, se vším, co jsme. Čekáme na tvé slovo a prosíme, dej, aby nám zaznělo tak, abychom je uslyšeli.  Prosíme, dej nám také porozumění mezi sebou. Prosíme o odvahu k životu, prosíme o schopnost vyznat se ve světě a v sobě. Chceme tě chválit za víru, kterou jsme dostali, za naději, kterou stále obnovuješ, za lásku, kterou k nám máš. Tomu věříme. Pro tvého syna Tě chválíme. Za tvoji zvláštní pomoc v Duchu svatém ti děkujeme. Amen.

1.čtení  Gn 25,27-34

27Když chlapci dospěli, stal se Ezau mužem znalým lovu, mužem pole, kdežto Jákob byl muž bezúhonný a sídlil ve stanech.

28Izák miloval Ezaua, protože z lovu měl co do úst, kdežto Rebeka milovala Jákoba.

29Jákob jednou připravil krmi. Tu přišel Ezau z pole znavený

30a řekl Jákobovi: „Dej mi zhltnout trochu toho červeného, toho krvavého, jsem znaven k smrti “, Proto se jmenuje Edóm (to je Červený) .

31Jákob však řekl: „Prodej mi dnes své prvorozenství!“

32Ezau na to odvětil: „Stejně mám blízko k smrti, k čemu je mi prvorozenství!“

33Jákob řekl: „Odpřisáhni mi to dnes.“ A on mu to odpřisáhl, a tak své prvorozenství prodal Jákobovi.

34Jákob dal pak Ezauovi chléb a čočkovou krmi. Ten pojedl, napil se, vstal a odešel. Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím.

 

2.čtení  Mt 5,20-26

20Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.

21Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘

22Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.

23Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě,

24nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.

25Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení.

26Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.

 

Milí bratři a sestry, ó srdnatí Kristovi synové (a dcery)

Nevím, jestli si to pamatujete, ale takto oslovuje mistr Jan Hus svoje posluchače, a takto si dovoluji jeho oslovení použít vždycky v neděli, která se blíží výročí jeho smrti, což bude v příštím týdnu. A ovšem také v této době připomínám jeho kázání, protože se mi to zdá nejlepší způsob, jak na Husa kazatele v kostele vzpomenout.

Dnes to tedy bude jeden úsek z kázání na hoře, jde o Ježíšovo pochopení přikázání Nezabiješ, a to tak, že původně docela snadné přikázání je najednou hodně osobní, ukáže se, že se nás týká až až, že nebude zas tak jednoduché si toto přikázání odškrtnout, protože jsme ještě nikoho nezabili. A dotaženo je to až ke smíření, někdy mimořádně náročné akci, dokonce smíření má v řeči Kristově přednost před všemi náboženskými úkony, byť by měly vypadat sebevznešeněji.

Jen poznámka ke slovu smíření, tak jak je v evangeliu, je to jediný výskyt v Bibli, ale velmi podobné slovo se stejným významem oblibuje apoštol Pavel, jak ještě uvidíme. Sami ale víme, že smíření je vzácná věc, a když nastane, navštívilo nás Boží království, to je jisté.

Co tedy k tomu říká Jan Hus. V úvodu se potřebuje vyrovnat s myšlenkou, že zabití člověka může být někdy dobře a někdy zle. Není to tak, že by polemizoval s Pánem Kristem, ale prostě Jan Hus není proti trestu smrti. Pokud jde o vraždu, Jan Hus nepochybuje o trestu smrti a nachází k tomu také opory v Písmu. Ovšem nebyl by to mistr Jan, kdyby nepřipomněl společenskou nespravedlnost, že těm bohatým a společensky významnějším i taková věc projde, protože se z toho mohou vyplatit. Dokonce to asi bylo tak, že podle společenského postavení oběti byla stanovená částka, takže zavraždění sedláka bylo levnější než totéž v případě měšťana. Rozhořčený kazatel Hus dokonce v kázání v tomto místě použije obrat „u zmeka“, „kde se to u zmeka naučili“, a zmek znamená „čert, ďábel“. To mě, trochu překvapilo, co že se to v kapli Betlémské taky mohlo ozvat.

Zcela v duchu evangelijního textu však Hus dotahuje sám, co všechno znamená zabít člověka. Proto jsem hledala jako první čtení nějaký příběh, který by Husovy aktualizace podtrhl, dohromady se tam nic nestalo, nikdo neumřel, ale tím prodejem mísy čočovice za prvorozenství, tedy docela chytrým tahem proti bratru troubovi, spustil Jákob sled událostí, v jehož průběhu se sám bál o život svůj i svých blízkých. Podle kazatele Husa do kategorie zabití člověka spadá bití; navádění k něčemu; odsuzování; odmítnutí ochránit druhého, když je to možné, to poslední se týká i souhlasu se zabitím nevinného člověka, odebrání majetku, tedy exekuce, pokud by ten člověk kvůli tomu zemřel hladem, a také zadržení almužny. Také tam podle Husa spadá špatná rada, špatný příklad, a dokonce „zmeškání dobrého naučení“. Když to člověk čte, tak si říká, jestli to už v tom evangeliu nebylo dost těžké. Ovšem Hus v případě vraždění špatným příkladem samozřejmě myslí na svůj vlastní stav, tedy na kněží, do kterých tepe s oblibou. K tomu cituje z Matoušova evangelia ještě toto: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny“, a dodává: Ó milý Kriste! Kdyby každý, kdož jiné pohoršuje zlým příkladem, byl tak utopen, málo by kněží zůstalo, počnouce od papeže až do nejmenšího, jenž jest pečliv lakomství, pýchy a smilství! A kam by se děli kuběnáři kněží a mniši, a my moře nemáme? A snad kdyby měli s žernovy v potoce topeni býti, zastavili by potok a učinili by rybník! Dlužno dodat, že hned za tím následuje modlitba za tyto všechny, aby jim Kristus dal pokání.

V otázce hněvu Jan Hus rozlišuje na hněv dobrý a špatný. Je to ovšem to známé rozdělení, že máme milovat hříšníka, ale ne jeho hřích. A věz, že když se na koho hněváš pro hřích, tehdy ho právě miluješ; ale když se naň pro hřích nehněváš, tehdy ho nemiluješ. Člověka zlého máš milovati, ale zloby jeho nemilovati. Spravedlivý hněv jest matka poslušenství. Ale co je jednoznačně hněv špatný, to je podle mistra Jana pomsta. Nezřízená žádost pomsty.

V našem překladu se mluví dále o snižováním bratra, tam je to těžko přeložitelné hebrejské slovo „Racha“, které nemá nikdo nikomu říkat, kralický překlad je zachoval, a Jan Hus je překládá jako „bezmozký“ a následuje překvapivý výčet všelijakých hanlivých posunků, skoro by se zdálo, že se přece jen doba posunula v něčem pozitivně, že už se to tak obecně nedělá, aby bylo nutné o tom kázat, jde o škálu posunků od vyplazování jazyka až po skutečně neslušná gesta, jak jsem si význam staročeských slov vyhledala ve slovníku. Mnohem zajímavější je, jak Hus zmiňuje nadávání a hanění druhých lidí, zvláště pak psané. V době internetových pomluv jsou Husova slova vysoce aktuální. Hus za takové věci vidí v evangeliu třístupňový trest, soud, odsouzení a oheň věčný. Vzhledem k tomu, že víme, jak moc může pomluva člověku uškodit, je to seznam přiměřený.

Husův výklad místa o tom, že kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu, což znamená, že jeden druhému upírá spasení, tzn. bere mu naději, a sám pak dopadne stejně, je stručný, ale zřejmě mluví trochu o sobě – říká, že jde o to, že někdo je obviněn z kacířství, ale nic kacířského u něj není. Ovšem velmi zajímavý je jeho závěr, že tímto způsobem je odsuzován jako kacíř sám Kristus.

Oběť nesená na oltář je pro Husa jednoznačně dobrý skutek. Taky uši evangelického posluchače zpozorní, protože to nemáme moc rádi, a asi si řekneme, že holt Hus byl ještě katolík. Ale právě v tomto místě je Husovo kázání tak zajímavé, že se u toho musíme zastavit. Nižádná oběť není vzácna Bohu bez lásky. Všechny skutky bez lásky jsou Bohu nevzácny, protož má člověk dříve v lásce býti, a pak jiné skutky činiti. Možná je to příliš obecné, ale Hus upřesňuje a dává k tomu návod. Jakýkoli skutek člověk dělá, má při tom zvážit tři věci: Chválu Boží, prospěch bližního a své zasloužení. Opět nám to poslední zní trochu nevhodně, ale poslechněte, jak Hus pokračuje: A ač nejdříve máme zříti k Boží chvále, přece milostivý Pán nechce chvály míti od nás bez našeho prospěchu a bez prospěchu našeho bližního. Netvrdím, že Hus věděl lépe, co a jak chce milostivý Pán. Ale minimálně se mi to jeví jako hodné úvahy, a to i proto, že Hus to otočil, nejdřív uvedl prospěch náš a potom teprve prospěch bližního. Když si vedle toho položíme přikázání lásky – Miluj svého bližního jako sebe samého, kde tedy je pořadí opačné, ale i tak tu druhou část velmi často přeslechneme. Tak to dnes považujte za vzkaz kazatele Husa pro naše rozhodování, totiž že milostivý Pán hledí i na náš prospěch.

Pokud jde o smíření, projevil se kazatel Hus jako dokonalý znalec situace svých posluchačů. Připadá mi to až dojemné, s jakou pečlivostí vypočítává různé možnosti, kdy se může stát, že smíření má nějakou překážku, že to nejde tak snadno. Takhle mluví kazatel, který ví, co může potkat lidi v jeho sboru. Co dělat v situaci, když člověk, se kterým se mám smířit, zemřel, někam zmizel, nevím, kde ho najít, když o tom nechce slyšet, nechce se mnou mluvit, když se tak stydím, že se před ním neodvažuji ukázat, když provedu něco, co se nedá odčinit, nelze to nahradit. Hus radí, že pokud ten člověk není v dosahu, máme se smířit či dát náhradu těm, kdo k němu patřili, třeba se to týká dětí toho člověka. Když je to obtížné se před tím člověkem vůbec ukázat, má se to vyřešit opatrně skrze jiné lidi. A když už to nejde vůbec nijak, pak je Husova rada Pánu Bohu poručiti.

Kázání končí poetickou asociací, kterou vyvolala představa oltářní oběti, totiž na oltáři v chrámu hořel oheň. Oheň ten jest milování Boha a bližního, to nemá nikdy uhasnouti v duši člověka. A k tomu ohni, jakož dí Bůh, má přikládati kněz, aby hořelo. Kdež vezmeme lepšího kněze, aby ten oheň v nás zachoval, než jest Ježíš, kněz náš veliký? Jenž učí nás, abychme měli větší spravedlnost než mistři a zákoníci, abychme nezabili nižádného, ani se nehněvali darmo, ani nedávali znamení hněvu, ani nehaněli bratra svého; pakli jsme co zavinili proti někomu, abychme to odčinili a potom oběť, tj. dobrý skutek, na oltáři duše Bohu obětovali.

1Pe 3,10-11

10‚Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj jazyk od zlého a rty od lstivých slov,

11odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj.

Nu 6,24-26

24‚Hospodin tě požehná a ochrání tě, 25Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv, 26Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.‘

kalendář

  Nejbližší akce: