kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov

administrátorka:
Lenka Ridzoňová
tel. 605 081 279
kurátor: Jan Fencl
tel. 721 877 921

e-mail: jarov@evangnet.cz

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Setkání pamětníků: pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci

I z hlubin smíme volat

Jon 1,1-2,2.11; Žalm 130

Tabita Landová

Pozdrav: Ef 1,2

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Amen.

 

Introit: Ž 19

Nebesa vypravují o Boží slávě,

obloha hovoří o díle jeho rukou.

Bůh slunci na nebi postavil stan.

Ono jak ženich z komnaty vyjde, vesele jako rek, když běží k cíli.

Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě.

Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří.

Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost srdci. Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo.

 

1. píseň: 19  Bože náš slávu tvou

 

Modlitba:

Pane, o tvém díle vypravuje stvoření okolo nás,

nebesa, slunce, měsíc a hvězdy,

ne slovy, ale tím, že jsou, a svou krásou.

O tvém díle vypravujeme i my,

tím, že jsme, i tím, že se k tobě obracíme v modlitbě.

Žasneme nad darem života,

nad řádem tvého stvoření,

nad možností žít ve vztahu, v přátelství a v lásce,

nad pozváním žít ve společenství s tebou skrze tvého Syna Ježíše Krista.

A děkujeme za to vše.

Děkujeme i vyznáváme.

Stojíme před tebou také jako tví dlužníci i dlužníci svých bližních.

Jak často zapomínáme, pochybujeme, vidíme kolem sebe jen to zlé.

Věříme však, že ty máš moc všechno napravit.

Prosíme, naplňuj nás svým Duchem,

abychom měli sílu žít z tvé milosti.

Ať dnes společně znovu slyšíme tvé slovo,

ať mu porozumíme a správně odpovíme.

Přemáhej naši bezmocnost a úzkostlivost,

posiluj naši víru a dávej nám odvahu tě vyznávat.

Prosíme, uč nás naslouchat druhým

a hovořit s nimi pravdivě, laskavě a povzbudivě. Amen.

 

1. čtení:  Jon 1,1-2,2.11

1Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu:

2„Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.“

3Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina.

4I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo ztroskotání.

5Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul.

6Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: „Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme.“

7Zatím se lodníci mezi sebou smluvili: „Pojďte, budeme losovat a poznáme, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí.“ Losovali tedy a los padl na Jonáše.

8Řekli mu: „Pověz nám, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z které země, z kterého lidu?“

9Odpověděl jim: „Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu.“

10Tu padla na ty muže veliká bázeň a řekli mu: „Cos to udělal?“ Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina, sám jim to pověděl.

11Zeptali se ho: „Co teď s tebou máme udělat, aby nás moře nechalo na pokoji?“ Neboť moře se stále více bouřilo.

12Odpověděl jim: „Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá na pokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně.“

13Ti muži však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. Moře se proti nim bouřilo stále víc.

14Volali tedy k Hospodinu: „Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš.“

15I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit.

16Na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby.

1Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci.

2I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl:

3„V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě.

4Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily.

5A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám!

6Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu.

7Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože!

8Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám.

9Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují.

10Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť; co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!“

11I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.

 

 

2. píseň:  688 Odpusť

 2. čtení:  Žalm 130

1Poutní píseň. Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine,

2Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby.

3Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku?

4Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.

5Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo.

6Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru.

7Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení,

8on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí.

 

 

Kázání

De profundis – tak zní, milé sestry a bratři, latinský začátek našeho žalmu, který zhudebnili takoví velikáni jako Bach, Mozart, Händel, Schütz nebo Salieri. Jako by to volání z hlubin přitahovalo citlivé duše umělců, kteří se mu pokusili dát výraz pomocí zvuků a tónů. Mě osobně zaujalo zhudebnění 130. žalmu od estonského skladatele Arvo Pärta. Skladba v jeho pojetí začíná mužským basem v neuvěřitelných hloubkách a postupně stoupá výš a výš. Toto postupné stoupání hlasu jako by provázelo pohyb samotného žalmisty: jeho pozvedání z hlubin života směrem k Hospodinu. De profundis… Jako by už v tom samotném pohybu z hlubin vzhůru byla zachycena naděje.

V ekumenickém překladu žalm 130. začíná slovy: „Z hlubin bezedných“. Přívlastek „bezedných“ je však již jakýmsi básnickým doplňkem překladatelů; doslova přeloženo, žalmista volá „z hlubin“, bez dalšího přívlastku. Nebo jak překládají Kraličtí: „Z hlubokosti volám k tobě, Hospodine.“ To však nic nemění na tom, že ve Starém zákoně jsou hlubiny označením pro místo ztroskotanosti, zkázy, zapomnění, místo, které vážně ohrožuje život, kde se prostě nedá žít. V hlubinách nesídlí Bůh. Tam se člověk naopak dostává, když před Bohem utíká, když se před Bohem schovává – tak jako třeba prorok Jonáš. Tam se dostává člověk se svou neposlušností, svou vinou, svým hříchem. Hlubina je příbuzná s podsvětím, šeólem, s místem pro mrtvé. Žalmista volající z hlubin tedy volá z míst, kde se cítí být ohrožen, odcizen a odloučen od Boha, z míst, kde už na to sám nestačí a odkud nemá sílu se dostat. Volá ze dna, na kterém se ocitl.

Zkušenost, kterou nám žalmista líčí, však nepředstavuje nic neobvyklého. Že se člověk nebo i společenství dostane do míst, kde se život stává nesnesitelným, o tom nás dostatečně poučují naše osobní zkušenosti, zkušenosti našich blízkých i zkušenosti dějinné. Stačí se zaposlouchat do příběhů lidí okolo nás, do příběhů o násilí páchaném na civilistech v Sýrii, do příběhů rodičů těžce postižených dětí z pardubické nemocnice, do příběhů těch, kteří onemocněli nevyléčitelnou nemocí, do příběhů těch, kteří zažili ve své blízkosti předčasnou ztrátu… Stačí se zaposlouchat do příběhu proroka Jonáše, který se dostal na dno svou vlastní vinou... Lidé v takových situacích mají pocit, že se propadají do hlubin, že se nad nimi už už zavírá voda. Žalmista ovšem zároveň vypovídá o zkušenosti, která už tak běžná není: totiž, že i z těchto hlubin, kdy je stahován stále hloub, že i z tohoto nejvzdálenějšího místa smí volat k Hospodinu. De profundis… Z hlubokosti volám k tobě…

Výraz „hlubiny“, „hloubka“ v dnešní době nevyvolává však jen záporné představy. Hloubku můžeme vnímat také jako opak povrchnosti, přízemnosti, plytkosti. Kdesi v hlubinách hledáme kladné hodnoty svého života, své zbožnosti, své víry, kdesi v hlubinách tušíme tajemství života, kdesi v hlubinách hledáme – řečeno s významným německým teologem Paulem Tillichem – svého Boha. Někteří vykladači proto nechápou volání z hlubin jako výraz žalmistovy nouze a ohroženosti, nýbrž jako symbol žalmistovy pokory a niternosti. Žalmista nevolá z povrchu všedních dnů, ale z hloubky své bytosti, z hloubky své upřímnosti. Tu ovšem můžeme právem namítnout, že ani hlubiny lidského nitra nejsou prosty rozporů. Naopak. Právě v nich se leckdy skrývají ty nejtemnější myšlenky, pocity, vědomí viny, výčitky svědomí.

              Ať měl žalmista na mysli jakékoli hlubiny, v prvních slovech jeho písně je současně skryto úžasné poselství. Tak jedinečné, že je zbytečné pátrat po tom, v jakých asi hlubinách se ocitl, jaké peklo si způsobil, (anebo jaké mu někdo způsobil), anebo v jak rozervaném spirituálním rozpoložení se nacházel. On o tom ostatně také mlčí. Nezmiňuje se o své nemoci, strádání, nepřátelích, ani o svém životním selhání. „Z hlubokosti volám k tobě.“ Ta slova nám dosvědčují, že i z těch nejhlubších hlubin, z největší vzdálenosti od Hospodina, z nejzazší odlehlosti je možné k němu volat. Ani v tom nejhlubším sestupu do svého nitra člověk nenachází to, co hledá, a proto se obrací ven, k Hospodinu, ke svému protějšku. „Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby.

V různých náboženstvích se můžeme setkat se zvykem mít určená místa, určené časy, určené podmínky, ze kterých a za kterých je možné navázat komunikaci s božstvem. V případě víry v Hospodina je tomu však jinak. Bůh si neklade podmínky, kde člověka ještě slyší a kde je již jaksi mimo signál. V celém vesmíru není místo tak odlehlé,  aby z něj nepronikl hlas modlitby k Hospodinovu sluchu. Bůh slyší člověka i v oněch hlubinách, neboť on sám v Ježíši Kristu „sestoupil do pekel“, sestoupil do nejhlubších hlubin našeho porušeného, pokřiveného, provinilého lidství. Proto jej můžeme vzývat a oslovovat de profundis, z hlubin svého provinění, kde se naše lidství a jeho božství nekonečně vzdálily. Žalmista totiž ví, že u Hospodina je odpuštění.

Proto jeho otázka má spíše řečnický charakter: „Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku?“ Ta otázka připouští jen jedinou odpověď: Kdyby Hospodin hleděl na všechny nepravosti, nakupené lidskou nemoudrostí a pošetilostí, kdyby si je ukládal v paměti, aby je jednou všechny podtrhl, sečetl a předložil k vyrovnání, nikdo by neobstál. My lidé tak jednáme docela běžně, když si v sobě skládáme všechny křivdy, ať skutečně nebo domněle utrpěné, pečlivě si je ukládáme do paměti, a tu a tam je jeden druhému významně připomeneme – manželovi, manželce, rodičům, nebo dětem. Žalmista však doufá a věří, že Hospodin s námi takto nejedná. Ne proto, že by nám dával za pravdu v naší porušenosti, že by nás chválil za to, do jakých hlubin jsme se to až propadli, ale proto, že u něho je odpuštění. Tak jako odpouští Bůh, my prostě odpouštět nedokážeme.

Není divu, že tento jedinečný akt Božího odpuštění vzbuzuje bázeň. Není to nepravost, nebo trest, co vzbuzuje tuto směsici úžasu, respektu, strachu. Bázeň je vzbuzena právě odpuštěním. Bázeň vzbuzuje Bůh, který se nedá převést na žádné z myslitelných schémat o vině a trestu, zásluze a odměně. Bůh neuchopitelný ve svých pohnutkách,  nevystižitelný ve své lásce. Svým příklonem k člověku se přitom nestává naším kumpánem. On zůstává svatým Bohem. S každým přiblížením se nám opět vzdaluje, opouští naše schémata a podmínky. Proto vzbuzuje údiv nad svou milostí a současně strach, abychom jeho přízeň neztratili.

Ona bázeň před Hospodinem se přetavuje v naději. „Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo.“ To již není výkřik někoho, komu se nohy měkce propadají do hlubin a nemohou nahmátnout dno. Žalmista se má čeho chytit. Očekává na Boží slovo, které je jako záchranný kruh. A toto slovo vyhlíží „víc než strážní jitro“, tak dychtivě, tak netrpělivě, jako ti, kteří celou noc ponocovali a už se nemohou dočkat ranního rozbřesku. Tak usilovně totiž očekává ujištění, že „u Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení.“ Odjinud než z Božího slova se to totiž nedozvíme. Neprozradí nám to hlubina vlastního nitra. Ta nám výhled k Božímu milosrdenství spíše zatemní a znejistí. Ale Boží slovo, evangelium o Kristu, který před námi sestoupil do pekel, to nás může udržet nad hladinou i v těch nejtěžších chvílích, kdy pod sebou marně hledáme pevné dno, o které bychom se mohli opřít. 

K tomuto očekávání na Boží slovo je v závěru žalmu vyzván celý Izrael, celý lid Hospodinův, celá církev: „Čekej, Izraeli, na Hospodina! ... on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí.“ Tedy: neuzavírej se do sebe, nedej se pohltit svými výšinami ani hlubinami, ale vyhlížej z nich ven, buď otevřen k tomu, co k tobě přichází odjinud. Neztrácej naději, očekávej vykoupení. Význam slova „vykoupení“ chápeme dnes převážně v obecné poloze: jako záchranu, vysvobození. Původně však mělo právní význam. Znamenalo doslova „vyplacení“, směnu za nějakou protihodnotu. Například otrok mohl být vykoupen z otroctví směnou za určitý finanční obnos. Nyní se tu praví o Bohu: „on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí.“ To znamená, on zachrání lid z jeho provinění, vytáhne jej z jeho hlubin, a to tak, že za něj dá určitou protihodnotu. Vykoupení něco stojí. Je pozoruhodné, že v celém Starém zákoně se otázka ceny u vykoupení Hospodinem nikdy nerozebírá. Nový zákon však na několika místech tuto otázku otevírá a zodpovídá ji zvláštním způsobem. Podle evangelisty Matouše Ježíš sám o sobě vypověděl, že přišel, aby jako výkupné dal svůj život.

A tak čekej, Izraeli, čekej, církvi, čekej, každý jednotlivý křesťane – čekej na Hospodina! Dychtivě a usilovně jako ti strážní, kteří vyhlížejí rozbřesk. Drahé výkupné za nás bylo zaplaceno, jen na to někdy zapomínáme a přestáváme vidět otevřené možnosti. Přestáváme se těšit na to, co přichází, a obáváme se, že to s námi a se světem bude jen horší a horší. Čekej na Hospodina! To je hlas proti rezignaci, lhostejnosti a depresi. Ještě máme na co čekat: na Boha, na jeho promlouvání, které rozptyluje temné hloubky našich selhání a vin, na jeho ruku, která vytahuje z propastných hlubin trápení a bolestí na hladinu. Čekejme a volejme.

 

Modlitba: Nebeský Otče, děkujeme ti, že žádná hloubka není tak hluboká, aby do ní neproniklo tvé slovo, žádná propast není tak temná, aby ji neprozářilo světlo tvého milosrdenství. Prosíme, dej, ať jsme otevření vůči tvému slovu, ať očekáváme tvé volání, ať očekáváme tvé přicházení k nám. Ať vnímáme tu předivnou moc, která nás tiše obestírá. Amen.

 

3. píseň: 697  Moc předivná nás tiše obestírá

 

 

4. píseň: 582  Toužíme v lásce žít

 

 

Modlitba Páně:  Otče náš...

 

Poslání:  Jk 5,7n

Buďte tedy trpěliví, bratří, až do příchodu Páně. Pohleďte, jak rolník čeká trpělivě na drahocennou úrodu země, dokud se nedočká podzimního i jarního deště.

I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce, vždyť příchod Páně je blízko.

 

Požehnání:  Ž 67,7n

Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání,

kéž nad námi rozjasní svou tvář!

Ať je známa na zemi tvá cesta,

mezi všemi pronárody tvoje spása!

 

5. píseň: 451 Bůh je můj hrad

kalendář

  Nejbližší akce:

30.11. Jarovský jarmark

 

22.12. Vánoční slavnost