kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov
tel: 284 682 533
mobil: 776 600 650
e-mail: jarov@evangnet.cz
kazatelka: f. Elen Plzáková

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Setkání pamětníků: pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci

Ježíš a Samařanka

J 4,4 ­- 19

Šárka Grauová

J 4,4 ­- 19

Musel však projít Samařskem. Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.

Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“

Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok.“

 

Milé sestry, milí bratři,

je neděle a jsme v kostele. Co tu děláme? Proč jsme sem přišli?

Zkusím nabídnout některé možné odpovědi a schválně se přitom pokusím vyhnout velkým, „náboženským“ slovům. – Chodíme do kostela, protože to od nás Pán Bůh chce. – Chodíme do kostela kvůli společenství: promluvit si s přáteli, probrat novinky, svěřit se a poradit v těžkých věcech. – Chodíme do kostela, protože je to zastavení v týdenním provozu. – Chodíme do kostela, abychom měli u oběda o čem mluvit. – Chodíme do kostela, abychom načerpali sílu a povzbuzení do dalších dní.

Několik ze zmíněných odpovědí se překvapivě blíží důvodům, které ve starověku vedly ženy ke studni: promluvit si, svěřit se, zastavit, načerpat. Ten, kdo jde do kostela a ke studni, už jen tou cestou vyznává, že mu něco chybí, že si sám nestačí. Obrazně řečeno, má žízeň. V našem věku, kdy si lidé vyvěšují na stránky sociálních sítí obrázky vlastní skvělosti a kdy všichni máme být mladí, zdraví a krásní, si upřímně přiznejme: veřejné vyznání toho, že jsme nedokonalí, a dokonce jaksi neúplní, že potřebujeme čerpat odjinud, nám mezi našimi spoluobčany nijak zvlášť neposlouží.

Když uvažujeme o podobnostech chození do kostela a chození ke studni, mohli bychom připočíst ještě to, že cesta do kostela i ke studni patří k našim plánům, je to rutina. Půjdeme tam a občerstveni se vrátíme zpět, něco si přineseme domů – ale máme to ve své režii. Až se vrátím od studně, dám ohřát vodu na nádobí. Až se vrátím z kostela, postavím na polívku. Jenže – jak ukazuje náš příběh o Samařance – Ježíš se do sítě našich plánů chytit nedá. Chce nás vytáhnout z našeho plánování a zajišťování vytáhnout na hlubinu.

Představte si tu situaci: přijdete do kostela, ale kazatel jel po vzoru učedníků do Tesca koupit něco k jídlu a místo něj tu sedí utrmácený, zaprášený a vyprahlý Ježíš a ptá se „S jakým příběhem dnes přicházíš? Co mi o sobě dnes povíš?“ Bylo by to trochu divné, viďte. A přece ten příběh o samařské ženě začíná právě tak. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“

Ten Ježíš, který přišel, aby sloužil, aby vymítal zlé duchy a uzdravoval nemocné, chce něco od bytosti, která je z židovské pospolitosti vyloučena hned nadvakrát ‒ jako žena a jako Samařanka. A vzhledem k počtu svých nemanželských partnerů je možná vyloučená i z pospolitosti samařské: proto jde ke studni v poledne, když je horko a dá se očekávat, že tam nikoho nepotká. A Ježíš té ženské, od které by pes kůrku nevzal, říká: „Dej mi napít!“ Přicházíme k Ježíši jako ti, kteří žízní, a chceme být občerstveni, a místo toho nám Ježíš říká: „Dejte mi napít!“ Zvláštní Boží Syn, který najednou jako by nad člověkem neměl navrch, tu v tom vedru sedí jako prosebník. My bychom měli prosit jeho – a místo toho on prosí nás.

Na začátku toho příběhu stojí jedna nenápadná věta, která nás vede tímto směrem. Říká se tu, že Ježíš „musel projít Samařskem“. Kdo se podívá na mapu, ten zjistí, že z geografického hlediska Ježíš Samařskem procházet vůbec nemusel – mohl jít také Zajordáním. Nutnost jít přes Samařsko měla jiný důvod. Ježíš potřeboval jít přes Samařsko, aby spasil také ty, kteří se ocitli mimo hlavní tah, ty jednou, dvakrát, třikrát vyloučené. Jako lidé, kteří nepocházejí z okruhu původních Ježíšových souvěrců, k těm levobočkům patříme i my. Ježíš se unavil, aby byli spaseni i jarovští, žižkovští, Češi a Moravané. A příběh o Samařance u studny nám ukazuje, že nás nepřišel spasit svou silou, nýbrž svou slabostí. Neotevřeme-li mu dveře své duše, nemůže pro nás udělat nic. Potřebuje naši pomoc. Ano, aby Ježíš mohl splnit svůj úkol, je závislý na nás. Když to takhle říkám, zní to trochu triviálně. Ale kdybychom tohle dokázali do hloubky pochopit a kdybychom v to opravdu uvěřili, změnil by se svět, protože bychom se přestali bát a zaštiťovat svými vlastními plány a přestali bychom tak Pána Boha nutit, aby stále znovu přicházel na to, jak psát rovně po křivých řádcích. Byli bychom propustnější pro Boží světlo osvěcující svět.

Ono „Dej mi napít“ tak ve skutečnosti neznamená „Dej mi trochu vody“, ale dej mi z toho, co jsi, otevři mi své srdce, proto jsem k tobě – a to znamená ke každému z nás – přišel. Nikdo se tu nemusí cítit zahanben, protože tomu, kdo se neuzavře a nezabední do sebe, nabízí Ježíš vodu živou – ta sice neuhasí fyzickou žízeň a nevyřeší pitný režim, ale uhasí naši žízeň po lásce, po pravdě, po spravedlnosti, tu žízeň, kterou vyznáváme tím, že jdeme do kostela. Ježíš neprahne po našem bohatství, ale po naší nouzi, nepřišel kvůli našim vzletům, ale kvůli našim pádům.

A není nijak snadné ho do těch proher pustit. Ani Samařance se do toho nechce. Ježíš mluví o tom, co dává Bůh, ale jako by mluvil do dubu. Samařanka to vidí prakticky a zachází s Ježíšem s prominutím jako s pitomcem. Říká mu: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká! Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Nechce se nechat do rozhovoru chytit, nabídne dokonce trochu informací turistické povahy. Boha z toho raději vynecháme, bavme se o tom, co je teď a tady. A jen Pán Bůh ví, jak často či zřídka se jí my křesťané podobáme, jak často či zřídka i v modlitbě radši uděláme nějaký úhybný manévr, než abychom se dali vyvést z konceptu, protože přece potřebujeme postavit na tu polívku.

Samařanka teď a tady zakouší tu nesnáz, že pro vodu se musí ke studni. Kdybys nám tak, milý poutníče, místo toho povídání radši zařídil vodovod. V době, kdy se nám na každém z našich elektronických zařízení objevují čím dál dokonaleji cílené reklamy, měli bychom se naučit dávat si dobrý pozor na to, kterým směrem se ubírají naše přání. Je vcelku jedno, jestli si koupíme ten nebo onen vysavač, ale důležité je, abychom nezapomínali na to, že se to podstatné v našem životě neděje na úrovni vysavačů, motorových pil ani jiných předmětů. Měli bychom si bedlivě střežit tu žízeň, kterou se jako Ježíšovi učedníci lišíme od společnosti kolem nás. Měli bychom mít v živé paměti žalmistovo zvolání „Po Bohu žízním, po živém Bohu.“ To podstatné v našem životě je žízeň: proto jsme dnes přišli, proto jsme tady.

Místo toho samařská žena vede s Ježíšem jakousi společenskou konverzaci. A děkujme za tu milost, že se prosebník Ježíš nedá. Stojí u dveří Samařančina srdce a tluče. V rozhovoru s Pánem Ježíšem se osobnímu životu vyhnout nemůžeme, jakkoli bychom chtěli. Když mu Samařanka na přímou otázku řekne: „Nemám muže,“ Ježíš se s touto povrchní pravdou odmítá spokojit. „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže,“ říká. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ A je to venku.

Z psaného slova evangelia, v němž jsou navíc skutečné události prosáté tradicí, se těžko dá zjistit, jak Ježíš ta slova řekl. Ale z výsledku se zdá, že to bylo spíš po způsobu toho, kdo přijímá, než po způsobu toho, kdo soudí. Protože vyřčená pravda otevřela Samařance oči. Stalo se něco, co nečekala – šla si jen tak ke studni pro vodu, a ta cesta jí změnila život. (Kéž by to samé platilo o našich cestách do kostela – aspoň jednou za čas.) Ono poledne, kdy si šla zahanbená žena pro vodu, aby ji nikdo neviděl, se stalo polednem jejího života: hodinou, která dělí den – a v tomto případě život – na dvě části. Kdybychom to chtěli vyjádřit teologicky, mohli bychom říct, že do jejího času lidských dějů vstoupil čas spásy.

V rozhovoru mezi čtyřma očima vyšla pravda najevo a naší ženě se očividně ulevilo. Všechno na ni prasklo, a nic se jí nestalo. Ba dokonce naopak, ta žena, která se až doteď držela při zemi, se najednou rozjásá a nyní už „v Duchu a v pravdě“ nahlédne, že Ježíš je prorok. A nechá džbán džbánem, i ten vodovod jako by ji najednou přestal zajímat, a honem to běží vyprávět druhým. Protože popravdě řečeno, naše nouze málokdy druhým ujde a dá se předpokládat, že si sousedi těch pět mužů všimli.

Něco podstatného se ale změnilo. Samařská žena šla ke studni v poledne proto, aby jí nic nevyčítali. Žila ve strachu – z druhých, z toho, že ji budou soudit. Setkání s Ježíšem její minulost nevymazalo. Dalo jí zahlédnout nový rozměr jejího života, života žitého pod pevným, ale laskavým pohledem milujícího Boha.

 

 

 

Dobrý Bože,

děkujeme ti, že se k nám

přese všechno, co kazíme,

stále znovu skláníš.

Prosíme tě,

pomáhej nám,

abychom tě nespouštěli

ze svého vnitřního obzoru.

Pomáhej nám,

abychom tě lépe následovali

a vrůstali do obrazu tvých  Božích dětí.

Amen

 

 

 

 

kalendář

  Nejbližší akce:

 

19.5. Rodinná neděle
Ladislav Heryán

 

noc kostelu logo