9. srpna 2020                  9. neděle po Trojici

Píseň: 161,1

Introit: Bůh je sytil chlebem nebeským. Otevřel skálu a vody tekly proudem, valily se jako řeka

vyprahlými kraji. Neboť pamatoval na své svaté slovo. (Žalm 105,40-42 - Heslo JB pro dnešní

neděli)

Píseň: 178 Krásná je modrá obloha

Modlitba:

Pane Bože,

krása oblohy, kopců, lesa, západu slunce, ohybu cesty se nás někdy dotkne. Když nasloucháme

nočnímu tichu, napadne nás, že někde jsi ty. Kde jsi? Jak ti můžeme poděkovat, jak se ti ozvat?

Tichem, slovy, písní? I pohybem ti děkujeme, vyjadřujeme radost, že jsme. Ty víš, jak jsou naše

modlitby neumělé, občasné, nejisté. Ty nám rozumíš.

Jsi s námi, když máme strach, co je za ohybem cesty, když nespíme obavami, co bude, až zítra

vyjde slunce. Jsi s námi, když si zoufáme, hledáme odpovědi, ztrácíme se. Potěšuj.

Promluv k nám, Pane, řekni "pokoj vám". I dnešními bohoslužbami. Amen.

Čtení 1Sa 1,1-20

1Byl jeden muž z Ramatajim-sófímu, z Efrajimského pohoří; jmenoval se Elkána. Byl to Efratejec, syn Jeróchama, syna Elíhúa, syna Tochúa, syna Súfova.

2Měl dvě ženy: jedna se jmenovala Chana a druhá Penina. Penina měla děti, Chana děti neměla.

3Ten muž putoval rok co rok ze svého města, aby se klaněl Hospodinu zástupů a obětoval mu v Šílu. Tam byli Hospodinovými kněžími dva synové Élího, Chofní a Pinchas.

4Když nastal den, kdy Elkána obětoval, dával své ženě Penině i všem jejím synům a dcerám díly z oběti ;

5Chaně pak dával dvojnásobný díl, protože Chanu miloval; Hospodin však uzavřel její lůno.

6Její protivnice ji ustavičně urážela, že Hospodin uzavřel její lůno, jen aby ji dráždila.

7Tak tomu bývalo každého roku. Pokaždé, když putovala do Hospodinova domu, tak ji urážela, že Chana pro pláč ani nejedla.

8Její muž Elkána ji uklidňoval: „Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi tak ztrápená? Což já pro tebe neznamenám víc než deset synů?“

9Jednou , když v Šílu pojedli a popili, Chana vstala, zatímco kněz Élí seděl na stolci u veřejí Hospodinova chrámu,

10a v hořkosti duše se modlila k Hospodinu a usedavě plakala.

11Složila slib. Řekla: „Hospodine zástupů, jestliže opravdu shlédneš na ponížení své služebnice a rozpomeneš se na mne, jestliže na svou služebnici nezapomeneš, ale daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej tobě , Hospodine, na celý život; břitva se jeho hlavy nedotkne.“

12Když se před Hospodinem tolik modlila, Élí dával pozor na její ústa.

13Chana hovořila jen v srdci a pouze její rty se pohybovaly, ale její hlas nebylo slyšet, takže ji Élí pokládal za opilou.

14Řekl jí proto: „Jak dlouho budeš opilá? Zanech už vína!“

15Ale Chana odpověděla: „Nikoli, můj pane; jsem žena hluboce zarmoucená. Nepila jsem víno ani jiný opojný nápoj, pouze jsem vylévala před Hospodinem svou duši.

16Nepokládej svou služebnici za ženu ničemnou. Vždyť až dosud jsem mluvila ze své velké beznaděje a žalosti.“

17Élí odpověděl: „Jdi v pokoji. Bůh Izraele ti dá, zač jsi ho tak naléhavě prosila.“

18Ona na to řekla: „Kéž tvá služebnice najde u tebe milost!“ Potom ta žena šla svou cestou, pojedla a její tvář už nebyla smutná .

19Za časného jitra se poklonili před Hospodinem a vraceli se. Když přišli do svého domu do Rámy, Elkána poznal svou ženu Chanu a Hospodin se na ni rozpomenul.

20Chana otěhotněla, a než uplynul rok, porodila syna a pojmenovala ho Samuel (to je Vyslyšel Bůh) . Řekla : „Vždyť jsem si ho vyprosila od Hospodina.“

 

 

Píseň: 627 Má duše Boha velebí

Text: Mt 15,21-28

21Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu.

22A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“

23Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“

24On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“

25Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“

26On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“

27A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“

28Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva.

 

Kázání:

Zbav se jí, vždyť za námi křičí.

Ruší, dělá ostudu, upozorňuje na sebe. Snaží se dostat tam, kde pro ni přece není místo, kam

nepatří. Je žena, cizinka. Ještě k tomu má dítě. Vrchol všeho - to dítě je postižené. Co všechno je

někdy na překážku tomu, abych byl rovnocenným partnerem, aby mě druzí vyslechli a pokusili se

mi pomoci, abych se cítil jako člověk. Zbav se jí, radí učedníci. Kolikrát už ta žena slyšela, že ona

nebo to její postižené dítě překáží. Když už s ním neudělala něco rovnou, nejlépe před narozením,

tak ať ho aspoň netahá mezi lidi nebo nás neotravuje stesky na jeho nemoc.

Zbav se jí, Ježíši. Buď jí vyhov, nebo ji pošli někam.

Ježíš odpoví. Z textu vyplývá, že odpovídá učedníkům, ne té ženě. A řekne divnou větu,

kterou bychom od Ježíše nečekali. "Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského."

Učedníci na to nic, ale slyšela to ta žena. Přijde ještě blíž, klaní se, prosí. Pane, pomoz mi!

Teď už se Ježíš obrací přímo na ni a vysvětluje: "Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům."

Opravdu to Ježíš myslel a řekl takto? Nerozumíme tomu, Ježíš je přece dobrý a hodný ke

všem... Nebo to tak od začátku nebylo? Měnil své postoje, názory?

Pán Bůh ani Ježíš nejsou neoblomní. Kolikrát Hospodin slyšel nářek a prosby, vnímal lítost

a pokání a změnil své rozhodnutí... Byl ochoten i smlouvat: Třeba když s ním Abraham smlouval o

Sodomu, byl by ustoupil, kdyby se ve městě našlo deset spravedlivých. Volání, víra, modlitba...

Už mnohokrát někoho uzdravil. Najednou ale nechce. Nechme stranou proč. Prostě nechce.

Není stroj na uzdravování ani automat na rychlé plnění lidských přání. A to je někdy potřeba

nezapomenout, resp. připomenout.

Ježíš odmítl ženu kananejskou. Opravdu přišel hlavně ke ztraceným ovcím lidu izraelského.

Narodil se jako žid, z pokolení Davidova, byl poslán k lidu vyvolenému. Lid izraelský nejvíc, resp.

jako první má být uzdraven, zachráněn, povolán. On, lid izraelský se má pak stát svědkem a

požehnáním pro okolní národy. Ta žena předbíhá čas. (Trochu jako ti, kteří chtějí být uzdraveni už v sobotu a nechtějí počkat do neděle.)

Ano, Pane, jenže i psi se živí z drobků, které spadnou na zem.

Ta žena už se naučila pokoře. Nemá v Bibli ani jméno. Říká se jí kananejská žena. Nechce

ale zůstat nepovšimnutou kapkou v moři, tečkou v zástupu. Na to je její bolest a láska k dceři moc

velká. Nebojí se vystoupit, křičet, být na obtíž, pokleknout, ponížit se. Svým tvrdým slovem ji Ježíš

dal pořádnou facku, ale ona nastaví druhou tvář a prosí aspoň o drobečky.

Není to poprvé, co se v evangeliu mluví o drobečcích a zbytcích. Po nasycení tisíců zbylo

dvanáct košů nalámaných chlebů. Dost toho "upadlo na zem". Pane, když ty rozdáváš, je přece dost milosti pro všechny.

Ježíše to dostalo. Tak velikou víru u nikoho z Izraele ještě nezažil. Ženo, tvá víra je veliká.

Staň se ti, jak chceš. Od té chvíle byla dcera té ženy zdravá.

Kdo byla ta žena?

Matka. Cizinka, pohanka. Zoufalka.

Jde hlavou do zdi. Prorazila: bariéru mezi svatým a nesvatým.

Připomíná mi starozákonní Chanu, která se modlila v chrámu tak, že byla považována za

opilou. Ani tahle kananejka už se neskrývá, nesnaží se udržet smutek uvnitř a nedat na sobě nic

znát. Nejspíš už si ji učedníci a další zbožní kolem onálepkovali: hysterka.

Je to žena věřící. "Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův." Vyšla za Ježíšem a prosí o

smilování. Dcera je nemocná. Její volání je modlitba. I naše modlitby bývají voláním o pomoc.

"Smiluj se!"

"Pane Ježíši Kriste, (Synu Boží), smiluj se nade mnou (hříšným)." Někdy se této modlitbě

říká Ježíšova modlitba, vzývání Ježíšova jména nebo modlitba srdce. Mnozí křesťané (nejen v

řeholních komunitách) si navykli ji opakovat skoro mechanicky (jako mantru) mnohokrát za sebou.

Neříká se v ní, jak má vypadat Boží smilování. O co konkrétně prosím, co mě trápí. Smiluj se. Buď

milostiv. Z textu v Mt to vypadá, že ta žena to také volá víckrát. Dovolává se. Jako když necháme

vyzvánět telefon a doufáme, že ho ten volaný přece jen zvedne.

V áronském požehnání se říká Hospodin žehná, chrání tě, rozsvěcuje tvář, obrací ji k tobě,

dává pokoj...

Co všechno obsahuje ona prosba "Smiluj se."... Potřebuji smilování, protože má dcera je

nemocná. Už nevím, co dál. Prosím o světlo do té zoufalé tmy. Prosím o pokoj - křik posedlé dcery mě drásá...

Co se můžeme od této bezejmenné ženy učit? Nebo jinak: Čím mě tato žena oslovuje nebo udivuje?

Odvahou, pokorou, vytrvalostí až úporností. Tím, že nerezignuje. Vírou, modlitbou.

Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi. Amen.

Píseň: 544 Pomoc naše budiž z tebe

Ohlášky

Píseň: 621 Za ty, kdo hladem trpí a bídou

Přímluvná modlitba, Otče náš

Poslání: Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství. (Ž

147)

Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti

milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. 4. Mojžíšova 6,24-26

Píseň: 183 K tobě oči pozvedáme

Co kdyby?

Co kdyby

si Bůh nemohl dnes udělat čas na to, aby nám požehnal,

protože jsme si my nemohli udělat včera čas na to, abychom mu poděkovali?

Co kdyby

se Bůh rozhodl, že nás zítra nepovede,

protože jsme ho včera nenásledovali?

Co kdybychom

už nikdy neviděli rozkvétat květinu,

protože jsme žehrali, když Bůh poslal déšť?

Co kdyby

s námi Bůh dnes nešel,

protože jsme v dnešku nepoznali jeho den?

Co kdyby

nám Bůh zítra vzal Bibli,

protože jsme ji dnes nečetli?

Co kdyby

Bůh odňal svoje slovo,

protože jsme nenaslouchali jeho poslům?

Co kdyby

Bůh neposlal svého jediného Syna,

protože by chtěl, abychom byli připraveni zaplatit za svůj hřích?

Co kdyby

byly dveře do kostela zavřené,

protože jsme neotevřeli dveře svého srdce?

Co kdyby

nás Bůh přestal milovat a starat se o nás,

protože jsme zklamali v lásce a péči o druhé?

Co kdyby

nám Bůh nechtěl dnes naslouchat,

protože my jsme ho nechtěli poslouchat včera?

Co kdyby

Bůh odpověděl na naše modlitby způsobem,

jakým my odpovídáme na jeho volání do služby?

Co kdyby

Bůh naplňoval naše potřeby způsobem,

jakým mu vydáváme své životy?