kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov
tel: 284 682 533
mobil: 776 600 650
e-mail: jarov@evangnet.cz
kazatelka: f. Elen Plzáková

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb


Z TÝDENNÍHO SBOROVÉHO
PROGRANU SE
O PRÁZDNINÁCH
KONÁ POUZE KAVÁRNIČKA,
OD ZÁŘÍ ZASE
I TO OSTATNÍ


Setkání pamětníků:
pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci
Bioklub: každý první pátek v měsíci od 19:00

Kázání Dagmar Ondříčkové 1. Korintským 3,10-15 (1.čt.Dt 4,1-9)

Jediný nosný základ života jedince, společenství i státu


Bratři a sestry, milý sbore, Protože je za dveřmi 95. výročí vzniku Československé republiky, nebudu se dnes zabývat zvoleným oddí-lem v souvislostech života jednotlivce, ale právě v souvislostech ži-vota národa a státu. 28. říjen zůstal v našem občanském kalendáři svátkem, byť připomínat vznik Československa znamená dnes slavit vznik již neexistujícího státu. Můžeme vyčítat parlamentní garnituře z přelomu tisíciletí, že nás postavila do trapné situace; může se nám dělat špatně, když slyšíme architekty česko-slovenského rozvodu pokrytecky řečnit o Masarykovi a Štefánikovi. Ale můžeme se na to dívat i z té lepší stránky a Československem se inspirovat. Spolu s naším parlamentem se k němu přiznat jako ke své historii, jež se má stát učitelkou naší přítomnosti. Československo k nám totiž patří, stejně jako k Němcům patří císařství, Výmarská republika, Třetí říše a oba poválečné státní útvary. Když na svou československou mi-nulost posvítíme světlem Písma, tak se skutečně může stát učitelkou naší přítomnosti. A o to se dnes chci pokusit, byť neuměle a bez nároku na úplnost.

            Četli jsme, že apoštol Pavel jako moudrý stavitel založil korintský sbor na Ježíši Kristu ukřižovaném a vzkříšeném. Podobně i T.G. Masaryk chtěl vybudovat ČSR na tomto hlubokém základě, přestože stát není církev: lidé si jej nevybírají, ale rodí se do něho, a proto je občanstvo státu mnohem různorodější než členstvo sboru. Nedejme se mýlit tím, že z jeho úst nezněla římská ani protestantská theologická hantýrka a že se raději vyjadřoval v jazyce sociologie, jejímž byl profesorem. Ani tím, že důsledně trval na dodržení kon-fesní neutrality státu, k níž se představitelé budoucího Českosloven-ska zavázali v Pittsburghu. On zároveň svým současníkům připomí-nal, že impozantní český průmysl, síla českých bank, vlastenectví sokolů a diplomatická aktivita českých a slovenských obrozenců netvoří dostatečný základ pro nový stát. A také, že novou republiku musí chránit něco víc než úctyhodná armáda s legionářskými hrdiny v čele. Upozorňoval stále na to, že Češi nebyli v Evropě automa-ticky vážení tehdy, když český král byl jedním z nejbohatších mužů Evropy, nýbrž že něco znamenali tehdy, když chtěli celým srdcem plnit Zákon Kristův a když díky tomu předběhli svou dobu v míře lidskosti a demokratičnosti společenských pořádků. To jsme četli i v Dt.. Říkával, že smysl našich národních dějin je v uskutečňování ideálu humanitního a neopomínal dodávat, že tento ideál vidí reali-zován na Ježíši Kristu a že se k němu blížíme následováním Krista. Požadoval, aby se politika dělala pod zorným úhlem věčnosti, byť dobře věděl, že politická rozhodnutí jsou vždy kompromisem. Volal po překonání úzkoprsého nacionalismu, který tehdy považovalo za výborného koně mnoho politiků, a nejen u nás. Zasazoval se též o zrovnoprávnění žen a žádal řešení akutních problémů sociálních. To všechno bylo podle něho polem, na kterém máme uskutečňovat ideál kristovské lidskosti. Když mluvil o demokracii, říkával, že to je diskuse a umění spolupracovat v různosti. Ale vždy se snažil, aby bylo jasné, že demokracie není libovůle. Že i v demokracii jsme všichni vázáni něčím víc než ústavou, na níž jsme se dohodli. Že o dobrém a zlém nerozhodujeme sami podle své nálady, nýbrž je to od věčnosti určeno samotným Stvořitelem. Že cíl je nám dán shůry – spravedlivá společnost, v níž má každá bytost svou důstojnost a může se nerušeně rozvíjet podle toho, jak je jí dáno Stvořitelem. Že do demokratické společnosti nepatří nic, co zásadně popírá tento cíl, a že naše volby a souboje se týkají konkrétních dílčích kroků při realizaci tohoto cíle. Takže president osvoboditel dobře věděl, že ani u státu se nedá budovat na jiném základě než na Ježíši Kristu, i když pozemské národní státy jsou jen dočasné a věčné je království Boží, otevřené všem národům.

            Jenže reálnou československou politiku nevytvářel jen T.G. Masaryk, i když byl bezesporu výjimečnou osobností a měl více pravomocí než dnešní český president. Nemohl by ji vytvářet sám, i kdyby byl tenkrát založil monarchii podobnou první Jugoslávii a stal se v ní králem. Vytvářelo ji ještě mnoho dalších lidí, kteří větši-nou nesdíleli Masarykova východiska. Masaryk byl vždy více nená-viděn a ostouzen než chápán a přijímán. Kult milovaného tatíčka, který vane ze starých týdeníků, z tehdejších čítanek i z některých literárních děl, v tomto směru neodráží pravdivě realitu rozporných vztahů československé společnosti k jejímu prvnímu presidentovi. Pro levicové radikály byl zaprodanec imperialismu, nikdy mu neod-pustili jeho názor na Rusko, na revoluci, jeho kritiku bolševismu, jeho důraz na náboženství, ani jeho aristokratický styl. Radikální čeští národovci ho obviňovali z nedostatku pochopení pro české ná-rodní zájmy, když odhalil podvod s rukopisy a když přál místa ve vládě ČSR i německé menšině, slovenští ho zase činili odpovědným za centralistickou politiku, jež dělala ze Slováků nesvéprávné děti, i když ta byla nevhodným francouzským importem, ne domácím vý-myslem. Pro české katolíky byl odpadlík, který ničí svaté dílo na-vrácení Čechů do lůna jediné pravé církve tím, že dává lidu za příklad kacíře a hájí žida Hilsnera, pro slovenské rovnou bezbožník, který posílá bezbožné učitele z Čech, aby ve státních školách sní-mali ze zdi krucifixy a brali jejich dětem Boha. Ti všichni Masaryka nenáviděli a s vaničkou vylévali i dítě. Sami ovšem do stavby státu přinášeli materiál velmi pochybné hodnoty. Někteří byli pohani a chtěli se obejít bez Krista; mladé republice dávali do vínku tu třídní boj, tu zas národní sobectví a kult síly, či zbožňování mamonu a úspěchu. Jiní si dávali okázale Kristovo jméno na vývěsní štít, ale budovali ze dřeva náboženského folklóru a pověr, z drnů barokního klerikalismu a slámy staré člověčiny. Nicméně ani v protestantském táboře se Masaryk nedočkal velkého porozumění. Většinou se nám nedařilo tolerovat jeho odstup od církevní dogmatiky a samorostlou zbožnost, nejvíc připomínající zbožnost amerických kvakerů. Kara-fiát ho obviňoval z nedostatku vyznavačské určitosti, učitelé Huso-vy fakulty zas napadali jeho civilní interpretaci české reformace a zapomínali, že sociolog musí nutně sledovat jiné prvky skutečnosti než církevní historik. Tak skoro všechny pohoršovala Masarykova originalita a téměř nikdo se nechápal výzev, které Masaryk vysílal: výzev k činům v duchu Kristova lidství. Navíc jsme se vyčerpávali válkou proti austrokatolictví, která v Česku vyvrcholila v přestupo-vém hnutí. My, čeští evangelíci, jsme si namlouvali, že bojujeme o duši českého národa. Mysleli jsme si, že každý český člověk duši má a že na jejím dně dřímá husita či český bratr, jen ho probudit a osvobodit z římského jha. Ale zaspali jsme dobu – již tehdy značné procento českých lidí, zvláště inteligence, o duši nedbalo a odklá-dalo náboženství spolu se školní brašnou. Měli jsme přestat útočit na sebe navzájem a všichni se soustředit na skutečné nebezpečí: na lhostejnost, na duchovní slepotu, na karikatury Boha, na pověry, na diskreditaci Božího jména nepravostmi církevních představitelů, na členství v církvi bez osobní víry, jen s mlhavým povědomím sociál-ního zařazení, na mechanismy průmyslové společnosti, jež okrádaly stále více lidí o jejich kořeny. Protože však katolíci i protestanti setrvávali v myšlení rozkolu a hlavně se chtěli lišit od nenáviděné protistrany, tak se k tomu nevzchopili; a my čeští křesťané máme také svůj díl viny na tom, že Československá republika nebyla stav-bou založenou na skále a postavenou z pevného materiálu.

            Budím-li tu dojem, že T.G. Masaryk byl jedinečný prorok, o jakých čteme ve SZ, a že národ mohla zachránit jen poslušnost jeho poselství, tak to jsem nechtěla. Tak to rozhodně nebylo. Bylo tu mnoho osobností, oddaných Ježíši Kristu, které též odhalovaly duchovní bídu meziválečné společnosti a zvaly lidi k obrácení, např. již zmíněný Karafiát. Byli tu lidé, které zdobilo velké charitativní úsilí, třeba pražský arcibiskup Kordač, původem prostý chlapec z Kladna. Bylo tu i mnoho osobností z kultury, jež byly prodchnuty ryzí lidskostí a vytvořily nesmrtelná díla, dodnes oslovující celou Evropu. Ti všichni zanechali nesmazatelnou stopu ve svém okolí, ale nedá se říci, že by strhli celý národ. A konečně tu bylo mnoho neznámých lidí, kteří pochopili, že do nového státu se musí investo-vat láska, píle, čas. Ti byli ochotni přebírat odpovědnost, nasadit se, nemyslet na svůj prospěch, ale na blaho obce, začínat z ničeho. Pán Ježíš se k nim přiznal, a proto dokázali nemožné. Díky nim např. na Slovensku a v Zakarpatí vznikl fungující systém škol, státní správy, zdravotní péče a dopravy. Díky jejich obětem mohlo Českosloven-sko po 2. světové válce pokračovat. A jejich pokračovatelé ho drželi nad vodou i za totality. Boží Duch působil v utváření státu i skrze jiné lidi a jeho působení můžeme dodnes obdivovat. I oni přinášeli do státní stavby ušlechtilé kameny, zlato a stříbro, které přetrvalo v bouřích doby. Masarykovi však připadla jedinečná úloha zaklada-tele moderního demokratického státu Čechů a Slováků; a mezi za-kladateli státu byl jeden z mála, kdo měli dokonale jasno o základu. Druzí tápali nebo si mysleli, že přirozený génius českého a sloven-ského lidu si pomůže sám, tak proč se trápit nějakými duchovními aspekty státní stavby. Sami nebyli praktikujícími křesťany, duchov-no nepotřebovali, tak proč by je měl potřebovat stát? A tahle roz-plizlost a neochota byla z těch chyb, které později republika draze zaplatila, protože pak se v základě její stavby objevily mezery, jimiž mohlo vniknout ledacos a jež ohrožovaly stabilitu celé stavby.

            Ale i kdyby president Masaryk vyhrál a do základů státu neproniklo nic, co není z Krista, nebylo by zdaleka vyhráno. Stát jsou přece nejen politikové a výrazné osobnosti národní kultury, ale také občané. A občané staví dál z toho, co mají k dispozici, co je v nich. A to nebyl příliš vhodný materiál. Mluvil o něm ze své kaza-telny v Libštátě profesor SZ Slavomil Daněk, právě u příležitosti 3. výročí založení ČSR v roce 1921. On tam popisoval, jak se čeští li-dé ve starém mocnářství zdeformovali. Že se stali všeho schopnými kmány, že jim je každá cesta dobrá, vede-li k osobnímu prospěchu. Že umí sabotovat, ale neumí převzít odpovědnost. Že stát a autority jsou pro ně nepřátelští ONI, s nimiž se neztotožňují ani nebaví a jimž to ze zálohy pěkně zavaří, když mají příležitost. Že řád pova-žují za překážku, kterou je radost obcházet, ale nikoli za pomoc. Tenkrát zpražil své posluchače tvrzením, že zůstaneme-li starými lidmi, prohnanými, sobeckými, tak z té naší slavné republiky za 70 let nebude nic. On totiž viděl dobře nebezpečí, které hrozí národu a státu od nás samotných. Věděl, že sobectví, lhostejnost, mamonář-ství a neúcta k řádu spolehlivě rozvrátí každou stavbu, i náš spo-lečný národní a státní dům. Ale jako dobrý kazatel řekl nejen, co ne, ale také, co ano: vyzval své posluchače ke změně smýšlení a k ži-votu vskutku hodnému těch, kdo jsou v Kristu svobodni a kdo nyní mají i vnější svobodu. Ukazoval, že cesta ke stabilitě je v přijetí od-povědného občanství, které nám také nabízí darem náš Pán. V tom, že budeme opravdu lidem, společenstvím, v němž neseme břemena jedni druhých, v němž jsme ochotni k oběti a máme úctu k životu i k řádu jako k prostředku ochrany života. My dnes víme, že sobectví a neúcta k řádu nám prohrála už za 1. republiky spoustu zápasů, jež jsme mohli vyhrát. Např. kvůli nim ztroskotala pozemková reforma. Místo, aby se půda rozdělila českým i německým malorolníkům, vznikaly zbytkové statky, jež pak za pakatel skupovaly vlivné osob-nosti, včetně špiček Sokola. Čeští národovci tlačili na státní komise, aby nepřidělovaly půdu sudetským Němcům, ale aby využily refor-my k převzetí půdy do českých rukou. Komise nebyly s to obhájit rovnost občanů, a tak jsme promarnili jedinou příležitost přesvědčit sudetského malorolníka, že ČSR je jeho stát. I to se nám později stalo osudným. Také víme, že po 70 letech od toho kázání, v r.1991, už se schylovalo k česko-slovenskému rozvodu a za další rok byl proveden. A můžeme také dodat, že se to stalo proto, že my, čeští a slovenští lidé jsme se ve své většině nedali varovat Písmem a ono kmánské smýšlení neopustili. Naopak, za obou totalit jsme se do něho vrátili plnou parou a ještě jsme se v něm zdokonalili. A po lis-topadu 1989 to zase všechno vybublalo na povrch. Takže to staré Daňkovo kázání je velmi aktuální. Český stát je také nejvíc ohrožen námi, českými lidmi, a nejnaléhavější transformace, kterou určitě nemůžeme vynechat, je právě transformace srdcí. Ta si nevyžádá žádné astronomické náklady navíc. Vždyť ji mohou provést svým věrným svědectvím ty sbory, farnosti a obce, které tu již po staletí fungují a zvěstují evangelium. A ty nezruinují stát ani tehdy, když jim vyplatí vyrovnání za nerestituovatelný majetek. I to vyrovnání nepředstavuje ročně ani 1% ze státního rozpočtu. Tato transformace bude brát něco jiného než finance, totiž kamenná srdce a otrockou dušičku. Bude bolestivá a náročná, ale také v ní všichni, kdo se jí otevřou, okusí radost. A naši národní a státní stavbu učiní účelnou a pevnou, neboť pak bude chrámem ze živých kamenů, který staví spolu s námi i Hospodin.

Od mnohých osobností slyšíte při hodnocení českosloven-ských dějin povzdech: „Kdybychom bývali dostali více času! 20 let, co to je na vžití demokracie! Nové modely chování ani občanské sebevědomí se nestačily na naší půdě dostatečně zakořenit, a už byly rvány pryč mnichovskou zradou a nacistickým terorem! A pak přišli bolševici a převrátili úplně všechno vzhůru nohama! Jak má-me být dnes demokraty?“ Celkem je chápu, ale apoštol píše: Dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. On asi předně myslel na den příchodu Ježíše Krista, na poslední soud. Ale i v tomto věku již čeká každé dílo zkouška ohněm, protože tento svět není rájem. Můžeme to tedy vztáhnout i na zkoušky v dějinách. Zkouška je zkouškou mj. i proto, že si její termín nevybíráme. Mnohé sbory, jež Pavel založil, se dočkaly zkoušky ohněm pronásledování krátce po svém založení, jiné až po mnoha letech. A přece neplatilo, že ob-stály všecky ty, jež měly dlouhou lhůtu k rozvoji, a propadly všecky ty, jež měly krátkou. Lhůta rozvoje nebyla nakonec rozhodující, ale rozhodlo to, jak dalece ten který sbor věděl, komu uvěřil, a jak da-lece se nechal naplnit duchem svého Pána, přivést k Jeho smýšlení a skutkům. Zda se tam společně naučili žít pro Krista, nebo tam kaž-dý myslel na sebe. Určitě je smutné, že v jakž-takž demokratickém ovzduší mohla vyrůst jediná generace, a ta ještě zažila velkou hos-podářskou krizi. Je smutné, že demokratické Československo nako-nec zradily 2 kolébky demokracie, Británie a Francie, které se v me-zinárodní politice neřídily zásadou, již proklamovaly ve vnitřní – že zájem malých i velkých je stejně hodný ochrany. Je ještě smutnější, že Britové nezmoudřeli ani válkou a prodali nás v Jaltě Stalinovi, aby dostali na oplátku volnou ruku ve Středomoří. Taková anti-reklama demokracii se hned tak nevidí. Ona dodala nezakotveným lidem materiál pro podporu tvrzení, že demokracie je nepoužitelná, že byla slepou uličkou. Ale kdyby tihle lidé byli rozhodnými křes-ťany, nenechali by si vzít žádným lidským selháním touhu žít svůj národní život v takovém státě, který by dovoloval svobodný a důs-tojný život všem, který by nikoho nemanipuloval, ani by nikoho ne-nechával na ulici. Byli by demokraty a socialisty zároveň, a byli by jimi navzdory všem katastrofálním zkušenostem s politikou demo-kratických států, prostě proto, že je k tomu vede Slovo Páně. Že se naše Československo vydalo na křivolaké cesty a nakonec zaniklo, za to nelze vinit jen Hitlera, Stalina a nespolehlivé západní spojen-ce. Když budeme jenom brečet, jak nám ublížili ti druzí, ublížíme si tím sami ještě jednou, protože si zakryjeme poznání pravdy a tím i možnost pokání, obnovy. Ale když si dnes přiznáme, že jsme nesta-věli všichni jen na spolehlivé skále a že ani my křesťané jsme se vždy nechovali jako Kristem vysvobození lidé, jejichž občanství je v nebesích, tak děláme něco pro to, aby Česká republika dopadla lépe než její předchůdkyně. Bohu její osud není lhostejný. Takže: ač jsou dějiny našeho národa v minulém století také přehlídkou pro-marněných příležitostí, nepřestává platit, že Bůh Otec Ježíše Krista chce dát všem lidem v Česku podíl na své spáse a učinit z nich občany svého království. A že si přeje, aby i tato naše pozemská obec, v níž trávíme svůj časný běh, nesla rysy Jeho spravedlnosti.

  Amen

 

kalendář

  Nejbližší akce:

 KAVÁRNIČKA PRO SENIORY - každou středu od 14:00

informace najdete na nástěnce

 

 

 

VÝSTAVA OBRAZŮ ONDŘEJE RADY  DO KONCE PRÁZDNIN