kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov
tel: 284 682 533
mobil: 776 600 650
e-mail: jarov@evangnet.cz
kazatelka: f. Elen Plzáková

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb


Z TÝDENNÍHO SBOROVÉHO
PROGRANU SE
O PRÁZDNINÁCH
KONÁ POUZE KAVÁRNIČKA,
OD ZÁŘÍ ZASE
I TO OSTATNÍ


Setkání pamětníků:
pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci
Bioklub: každý první pátek v měsíci od 19:00

Když je Bůh příliš blízko

1. čtení Gn 37,1-28   2. čtení Mt 14,22-33  

Elen Plzáková

Ž85, 5; 9-10

Navrať se k nám, Bože, naše spáso, učiň konec svému rozlícení! Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství, uděl nám svou spásu! Vyslechnu, co promluví Bůh Hospodin, zajisté vyhlásí pokoj pro svůj lid, své věrné, jenom ať se k své hlouposti nevracejí! Ano, jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí, v naší zemi bude přebývat sláva. 

 

Svatý Bože,

Tvoji svatost vyznáváme a před tebou se skláníme. Jak je úžasné, že tebe, svatého Boha, můžeme oslovovat při všem, co patří do našich životů. Jsme vděčni za věci malé, za drobnosti, ze kterých sestává náš den. Jsme vděčni i za věci důležité a velkolepé, za lidi, kterých si vážíme a na které spoléháme, i za ty, kteří se někde snaží plnit svoje úkoly, jak nejlépe umí, a my to ani nevíme. Děkujeme ti za práci druhých lidí, kterou potřebujeme a ani si neuvědomujeme, že to tak je. Děkujeme ti však i za práci Ježíšovu, za to, že v záři jeho kříže a vzkříšení se jeví všechno jasněji a žádná naše temnota už nikdy není tak temná. Za to děkujeme, za odpuštění, které Ježíš pro nás prosadil způsobem, jaký bychom nevymysleli. Děkujeme ti za dar Ducha svatého, v němž je tvoje přítomnost v našem světě stálá a činná. Děkujeme a důvěřujeme ti, že ať se stane cokoliv, ty vždycky budeš pro nás Otcem, který ví, co potřebujeme a neváhá se o to zasadit. Chvála patří tobě. Amen

 

1. čtení Gn 37,1-28 

I usadil se Jákob v zemi, v níž jeho otec pobýval jako host, v zemi kenaanské. Toto je rodopis Jákobův.
Sedmnáctiletý Josef pásal se svými bratry ovce. Byl to mládenec, který býval se syny žen svého otce, Bilhy a Zilpy. Josef přinášel svému otci o svých bratrech zlé zprávy. Izrael Josefa miloval ze všech svých synů nejvíce; vždyť to byl syn jeho stáří. Proto mu udělal pestře tkanou suknici. Když bratři viděli, že ho otec miluje nade všechny bratry, začali ho nenávidět a nepromluvili na něho pokojného slova. 
Jednou měl Josef sen a pověděl jej svým bratrům; nenáviděli ho pak ještě více. 
Řekl jim totiž: „Slyšte prosím, jaký jsem měl sen: Vážeme na poli snopy. Tu povstane můj snop a zůstane stát. A hle, vaše snopy obcházely kolem něho a klaněly se mému snopu.“ 
Bratři mu odpověděli: „To budeš nad námi kralovat jako král či mezi námi vládnout jako vladař?“
A nenáviděli ho pro jeho sny a pro jeho slova ještě víc. 
Měl pak ještě jiný sen a vypravoval jej svým bratrům: „Měl jsem opět sen: Klanělo se mi slunce, měsíc a jedenáct hvězd.“ 
To vyprávěl otci a bratrům.
Otec ho okřikl: „Jaký žes to měl sen? Že i já, tvá matka a tvoji bratři přijdeme, abychom se před tebou skláněli k zemi?“ 
Bratři na něho žárlili, ale otec na to nepřestával myslet.
Bratři pak odešli, aby pásli ovce svého otce v Šekemu. 
Tu Izrael řekl Josefovi: „Zdalipak nepasou tvoji bratři v Šekemu? Pojď, rád bych tě za nimi poslal.“
On mu odvětil: „Tu jsem.“ 
Izrael mu řekl: „Jdi a podívej se, je-li s tvými bratry a s ovcemi vše v pořádku, a podej mi zprávu.“
Poslal ho tedy z chebrónské doliny a on přišel do Šekemu. 
Tu ho nalezl nějaký muž, jak bloudí po poli, a zeptal se ho: „Co hledáš?“ 
Odvětil: „Hledám své bratry. Pověz mi prosím, kde pasou.“ 
Muž mu řekl: „Odtáhli odtud. Slyšel jsem, jak říkají: ‚Pojďme do Dótanu.‘“
Josef tedy šel za svými bratry a nalezl je v Dótanu. Jakmile ho v dálce spatřili, ještě než se k nim přiblížil, smluvili se proti němu, že ho usmrtí. 
Řekli si mezi sebou: „Hle, mistr snů sem přichází! Pojďte, zabijme ho! Pak ho vhodíme do některé cisterny a řekneme: Sežrala ho divá zvěř. A uvidíme, co bude z jeho snů!“ 
Když to uslyšel Rúben, rozhodl se vysvobodit ho z jejich rukou. Zvolal: „Přece ho nebudeme ubíjet!“ 
Dále jim Rúben řekl: „Neprolévejte krev. Vhoďte ho do cisterny, která je ve stepi, ale ruku na něj nevztahujte!“
Chtěl ho z rukou bratrů vysvobodit a přivést k otci. Jakmile Josef přišel k bratrům, strhli z něho suknici, tu suknici pestře tkanou, kterou měl na sobě. Vzali ho a hodili do cisterny. Cisterna byla prázdná, bez vody. Pak se posadili, aby jedli chléb. Tu se rozhlédli a spatřili, jak od Gileádu přichází karavana Izmaelců; jejich velbloudi nesli ladanum, mastix a masti. Táhli s tím dolů do Egypta. 
Juda řekl bratrům: „Čeho tím dosáhneme, když svého bratra zabijeme a jeho krev zatajíme? Pojďte, prodejme ho Izmaelcům, ale sami na něho nesahejme; vždyť je to náš rodný bratr.“
Bratři ho uposlechli. Když midjánští obchodníci jeli kolem, vytáhli Josefa z cisterny a prodali ho Izmaelcům za dvacet šekelů stříbra. Ti přivedli Josefa do Egypta. 
 
 
 2. čtení Mt 14,22-33    

Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám. Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. 

Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ 

Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ 
A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. 
Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“ 
Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ 
Když vstoupili na loď, vítr se utišil. Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn.“

 

Milí bratři a sestry,

Toto je příběh těžké hodiny jedné těžké noci. Z čteného to nezaznělo dostatečně výrazně, avšak výraz „k ránu“ znamená, že je ještě noc. Přesně jde o „čtvrtou noční hlídku“, noc se dělila podle střídání stráží, a tato čtvrtá nastupovala ještě za tmy. Časový údaj považuji za důležitý, je to nejhorší část noci, těm, kdo spí požehnaným spánkem, je to jedno, ti to mají dobré. Ale ti, kteří nespí, protože nemohou, třeba kvůli nemoci nebo pracují nebo je probudily těžké myšlenky, pro ty bývá tento noční čas nejtěžší. K ránu se zdá ještě daleko, a zvlášť ty těžké myšlenky jsou v tuto dobu nejagresivnější. Toto je pravá hodina duchů, nečisté pracky všech našich osobních vlkodlaků, upírů a jiných oblud se zdají být strašlivě blízko. Proti tomu je půlnoc celkem neškodný čas, dostal se asi do řečí jako hodina duchů v dobách, kdy měla většina lidí jiný denní rytmus, ale stejně si myslím, že pro bdící to bylo vždy nejtěžší před ránem.

A toto je čas, kdy přichází Ježíš, Bůh zasahuje, dalo by se říct. Musím vyznat, že tento časový údaj je pro mě daleko výmluvnější, co se týče potřebnosti toho zásahu, než samo chození po vodě. Nemám totiž tak zažité povědomí starověkého člověka, že moře je sídlo divných a nečistých sil, neboť to je samo jádro sdělení. Nikoli to, jaký to byl Ježíš jogín, že uměl chodit po vodě, ale to, že Ježíš šlape po hlavě koncentrovaného nebezpečí, má nad tím nebezpečím navrch. To je zázrak.

Často s překvapením zjišťujeme, jak intenzivně navazují novozákonní příběhy na to, co už bylo napsáno v zákoně Starém, a také toto místo má předlohu, celkem přesnou, je to v 9. kapitole Jobovy knihy, tam Job žalmovým způsobem vyznává svoji víru v Boha spravedlivého, líčí svoji představu tohoto Boha, a mimo jiné říká, že Bůh kráčí po hřebenech mořských vln. Zmiňuji to proto, že způsob, jakým Ježíš k učedníkům přichází, má mnoho náležitostí božského zjevení, které také najdeme ve Starém zákoně. Například oslovení Nebojte se, já jsem to  docela zřetelně připomíná Hospodinovo jméno Já jsem. Tedy v těžké hodině člověka k němu přichází Bůh. A co člověk? Vyděsí se. Křičeli strachem. Protože byla hodina duchů? Protože když se někdo v pět v noci prochází kolem lodi, která zrovna pluje uprostřed jezera, tak to jednoho vyděsí? Anebo proto, že přímá přítomnost Boží člověka děsí, nejsme na ni připraveni? To poslední je ovšem také součástí všech starozákonních zjevení Boha, nikdy nebylo přímé, protože člověk by to nesnesl.

Jenom malá poznámka k textu jako literatuře: evangelisté, konkrétně Matouš a Marek, mívají některé příběhy dvakrát, je to jejich způsob sdělení, možná by se dalo říci pedagogický způsob, postupně čtenáře vedou při objevování více pohledů na skutečnost. I příběh učedníků na loďce je tam dvakrát, velmi dobře známe ten, kdy se učedníci děsí toho, že utonou, protože je bouře a Ježíš je sice s nimi, ale spí. Právě to srovnání dvou podobných příběhů je výrazné: zde se učedníci nebojí tolik bouře, ta je spíše obrazem té těžké hodiny, ale bojí se Boha, který je příliš blízko. To je zvláštní a těžké téma, neboť se tu nejedná o bázeň Boží, která se více blíží úctě než strachu, tady jde skutečně o děs, který člověka přepadne v přítomnosti Svatého. Domnívám se, že to souvisí s našimi mnohými otázkami, kde a jak je Bůh ve světě, a jak zasahuje do našich příběhů. Možná to také na tyhle naše otázky trochu odpovídá.

Zatím jsem situaci člověka popsala to temnou hodinou podle příběhu učedníků. Ještě konkrétněji je jejich situace popsána jako protivítr, země v nedohlednu a velké vlny. To je samo o sobě jako přirovnání k různým situacím tak výstižné, že si do toho čtenář snadno dosadí svoje zkušenosti. Další konkrétno nám dnes nabízí první čtení, a opět tam můžeme hledat stopy Božího zasahování do lidské situace. Tentokrát jde o rodinný příběh, fascinující vyprávění o příčinách a následcích: „toto by se nestalo, kdyby se před tím nestalo tamto“, a protože my si podobnou větu říkáme docela často, je velice užitečné číst o tom příběh, u kterého víme, jak to dopadlo a kam to vedlo, neboť u příběhů našich ještě nevíme, kam to povede. Za příběhem Jákobovy rodiny je zcela zřetelné Boží vedení, a to přes události, které jsou na škále od nepříjemných po tragické. To je dobré vědět, že i přes takové události spěje příběh k cíli, který je dobrý. Nemusíme si však myslet, že Bůh vymáchá tuto rodinu v tragédiích, aby došla k nějakému rozuzlení, spíše má k ruce materiál, který se do neštěstí žene, je vzpurný, nelaskavý, sobecký, nespravedlivý atd., a i s tímto materiálem dokáže Bůh udělat mnoho dobrého, což je zázrak, a taky je to dobré vědět pro naše vlastní příběhy.

K tomu, co je temnotou rodiny Jákobovy, se nebudu podrobně vracet, naneštěstí jsou nám takové druhy temnot až příliš známé. Pojďme se podívat, jak to Bůh dělá v tomto kousku příběhu, kde je tam jeho konkrétní stopa.

Nejdříve to jsou Josefovy sny, ten „olej do ohně“ ve vztahu Josefa a jeho bratří. Sen je v tomto vyprávěcím stylu rozhodně způsob, jak Bůh komunikuje s člověkem. Ty sny jsou prorocké a jejich předpověď se splní. A představte si, jak je zvláštní, že to, co teď bratry rozpaluje do běla, bude pro ně jednou právě tím, co udělají rádi, protože Josef bude nástrojem jejich záchrany. Budou se mu klanět doslova a možná si už ani nevzpomenou, jak je ta představa vytáčela, když bylo jejich bratrovi 17. Tedy sny, to je první stopa.

Ta druhá je ten „náhodný“ cizinec, kterého Josef potká, když nemůže bratry najít.

Čtenář by si při tom vyprávění mohl myslet: proč otec Jákob posílá Josefa za bratry, vždyť to nemůže dobře dopadnout, to je jakoby ho posílal do lvové jámy, kluk je poslušný, tak jde, jak tohle dopadne, a sláva, oni tam nejsou, kde být měli, tak se s nimi nesetká, bude to tak lepší. Ale ne, to ne, vždyť se mohl vrátit domů a informace, že bratři nebyli tam, co být měli, by snad docela stačila, on se tam musí potloukat nějaký chytrák, který toho ví zbytečně moc, kdyby tam nebyl, nemuselo se to všechno stát!

A ten chytrák, totiž „nějaký muž“, to je ta druhá stopa. Rabíni s výkladem této postavy neváhají: „Byl to anděl Gabriel v lidské podobě, kterého Bůh poslal, aby zavedl Josefa k bratřím, a splnil tak zaslíbení dané Abrahamovi.“

A tak si čtenář může říct, že se to všechno stát mělo, protože jinak by se Josef nedostal do Egypta, nezařídil by tam zásobu potravy pro celý blízký východ a rodina by neměla kam jet pro jídlo v čase hladomoru. Mělo se to stát, i když to nemuselo mít tak hrozný průběh, kdyby bratři nebyli smečka žárlivců a kdyby Jákob byl rozumnější otec a kdyby Josef neměl sklon se vytahovat a kdyby a kdyby …... Mohlo to jít všechno jednodušeji, třeba jim Bůh mohl vysílat pokyny vždycky ve snech a Egypťanům taky, zároveň mohl zařídit, aby si taky faraon svým snům rozuměl a postupoval podle nich, takže bratři mohli v klidu zajet do Egypta nakoupit obilí a zase se vrátit a žít šťastně až do smrti.

Doufám, že při těchto absurdních úvahách pomyslného čtenáře vás nenapadlo, že bychom pak neměli o čem číst, ale spíš to, že věci prostě takhle nefungují.

Zásadní věcí, kterou nám autor textu zanechal a kterou jeho vykladači potvrzují, je důvěra, že věci mají smysl a cíl, protože nejsme na světě sami a Bůh ten smysl a cíl sleduje i během našich peripetií.

Otázka důvěry je hlavní v druhé části příběhu s Ježíšem u loďky.

 

To, co utiší strach učedníků, je Ježíšovo slovo. Vzchopte se, já jsem to, nebojte se. Na základě toho slova se jeden z učedníků, Petr rozhodne vyjít za Ježíšem. Rozhodne se taky šlapat po koncentrovaném nebezpečí. A všimněme si – neví jistě, jestli to je Ježíš. Říká Pane, jsi-li to ty. Všechno, co má, je jen slovo. Já jsem to a potom Pojď.

Jestli Petrův čin budete hodnotit jako akt důvěry, odvahu k následování Pána či jako přeceňování vlastních možností nebo dokonce opovážlivé spoléhání, to nechám na vás.

Je však pozoruhodné, že podle stejného vzorce bude Petr postupovat i o velikonocích, až Ježíše zatknou. Jako jediný z učedníků se vydá do nebezpečí a konce nebudou chvályhodné. Naštěstí však to nebudou úplné konce, ani teď, ani o velikonocích.

Když Petr do toho zapadne až po uši, možná nad uši, zbývá mu modlitba, mezi polykáním andělíčků rychle vykřiknutá. Teď už není čas na pochybnosti, jestli je to Bůh nebo ne. Potom pak přijde ten svrchovaně důležitý moment, Ježíšova ruka vytahující Petra z nebezpečí.

To je zásadní biblické sdělení, které potřebujeme znovu a znovu slyšet, že Boží slovo a Boží ruka jsou to, na co se můžeme spolehnout. Představte si Petra v jezeře a Josefa ve studni. U Josefa je lépe vidět, že záchrana trvá někdy dlouho. U Petra je zase lépe vidět, protože ten je blízko Ježíše, že záchrana sahá až tam, kde už na to nemáme ani síly ani možnosti. Přijměte tedy tyto dva známé a čtivé příběhy jako zvěst o tom, co je pro nás tak těžké téma – zda a jak Bůh zasahuje do lidských dějů. Že to je slovem, že jeho ruka pracuje pro záchranu člověka a světa, že nám daruje smysl a cíl dějů a věcí. Nehledíce na to, že mnohým dějům ještě nerozumíme, důvěřujme mu.

 

 

 

Ř10, 8-11  ‚Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci;‘ je to slovo víry, které zvěstujeme. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ 

 

 A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

 

 

kalendář

  Nejbližší akce:

 KAVÁRNIČKA PRO SENIORY - každou středu od 14:00

informace najdete na nástěnce

 

 

 

VÝSTAVA OBRAZŮ ONDŘEJE RADY  DO KONCE PRÁZDNIN