kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov

farářka:
Lenka Ridzoňová
tel. 605 081 279
kurátor: Jan Fencl
tel. 721 877 920

e-mail: jarov@evangnet.cz

číslo účtu: 2700333534/2010

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Staršovstvo:

každé druhé pondělí v měsíci

Kavárnička:

středa 14:00-17:00

Biblická hodina pro dospělé:

čtvrtek od 18:00, poprvé 8.10.

Biblické příběhy pro děti:

pátek od 15:00 starší děti,
od 16:00 mladší děti

Konfirmační příprava

domluvíme individuálně
(pátek odpoledne)

Mládež:
pátek od 19:00



Modlitba

Dt 4,5–15; Mt 6, 5–8

Šárka Grauová

1.čtení:  Dt 4,5–15

5Hleď, učil jsem vás nařízením a právům, jak mi přikázal Hospodin, můj Bůh, abyste je dodržovali v zemi, kterou přicházíte obsadit.

6Bedlivě je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení . Když uslyší všechna tato nařízení, řeknou: „Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!“

7Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme?

8A má jiný veliký národ nařízení a práva tak spravedlivá jako celý tento zákon, který vám dnes předkládám?

9Jenom si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života. Seznam s nimi své syny i vnuky.

10Nezapomeň na den, kdy jsi stál před Hospodinem, svým Bohem, na Chorébu, kdy mi řekl Hospodin: „Shromáždi mi lid a dám jim slyšet svá slova, aby se mě naučili bát po všechny dny svého života na zemi a učili tomu i své syny.“

11Tenkrát jste se přiblížili a stáli pod horou. Hora planula ohněm až do samých nebes a kolem byla tma, oblak a mrákota.

12I promluvil k vám Hospodin zprostředku ohně. Slyšeli jste zvuk slov, avšak žádnou podobu jste neviděli; slyšeli jste jen hlas.

13Oznámil vám svou smlouvu, kterou vám přikázal dodržovat, desatero přikázání, a napsal je na dvě kamenné desky.

14A mně Hospodin v oné době přikázal učit vás nařízením a právům, abyste je dodržovali v zemi, do které táhnete a kterou máte obsadit.

15V den, kdy k vám Hospodin mluvil na Chorébu zprostředku ohně, jste neviděli žádnou podobu; velice se tedy střezte,

 

   

2.čtení:  Mt 6, 5–8

5A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu.

6Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

7Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.

8Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.

 

 

Kázání:

Milé sestry, milí bratři,

synodní rada vyhlásila rok 2020 rokem zbožnosti. Otázky, které si v něm máme klást, cituji z církevní internetové stránky: „Co je zbožnost? Jak ji prožíváme a předáváme? Lze se určité typy zbožnosti naučit? Chybí nám některé...?“

Základem toho rozhodnutí těch, kteří stojí v čele naší církve, je podezření, že jsme jako církev velmi dobře vybaveni literaturou a snad i znalostmi, pokud jde o poznávání Bible a církevních dějin, ale zanedbávali jsme kultivaci toho, čemu bychom mohli říkat naše „duše“. Nebylo tomu tak v evangelickém prostředí vždycky. Kupříkladu Jan Ámos Komenský na počátku 17. století upravil a přeložil dvě anglické knihy a tento spis vydal pod názvem Praxis pietatis, tj. O cvičení se v pobožnosti pravé. Zbožnost tedy pro něj očividně byla něco, co můžeme cíleně rozvíjet, a to dokonce se zvláštním zřetelem k tomu, aby to bylo pravé – opravdové, nefalšované. Také synodní rada pokračuje v tomto duchu: „Víra je darem Ducha svatého,“ píše. „Zbožnost je lidská stránka víry, tedy to, jak člověk o svou víru pečuje.“ I o víru se musí pečovat, neroste jako rozmarýnka na pražském mostě.

V minulých desetiletích jsme se starali hodně o rozum a málo o srdce. Jako lidé moderní doby jsme se zaměřovali na informace, ale možná jsme dlouhodobě podcenili to, že smyslem evangelia je transformace – naše proměna. Nebo lépe řečeno naše proměňování: proces, který probíhá po celý život. A dalo by se to říct i tak, že vedle informací potřebujeme taky zkušenost. Dveře biblické zvěsti se dají odemykat zvenčí, studiem a sebevzděláváním. Ale aby se před námi otevřely, je třeba odmykat je taky zevnitř – z hloubi naší bytosti. „Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný.“ Takový je Bůh Izraele a také Bůh náš. Tak to čteme v knize Exodus. Ale dokud to nezakusíme, dokud si tu informaci osobně nepřisvojíme, bude nám v těžkých časech málo k užitku. Nepromění nás.

O tom, že samo „vědění o Bohu“ není vše, se píše také v 5. knize Mojžíšově – v úryvku, který jsme slyšeli v prvním čtení (Dt 4,5–15). Říkají se tu dvě věci. Nařízení a práva, která dal Hospodin Izraeli, budou jeho „moudrostí a rozumností před zraky lidských pokolení“. Na tato ustanovení máme pamatovat a seznamovat s nimi svoje syny a vnuky. Jsou to slova, která dal Hospodin lidu slyšet, která napsal na dvě kamenné desky. Máme se je učit, ctít je, přemýšlet o nich a „bedlivě je dodržovat“. Představují to, co víme, co můžeme poznat, je to někde zapsáno.

Ale není to Boží zjevení celé. Současně s tímto věděním je tu také upozornění na to, že nevíme. Ve „vědění“ se totiž skrývá jisté nebezpečí – a to náš úryvek vyjadřuje dost jasně, stačí ho přečíst trochu podezíravě: Když uslyší všechna tato nařízení, řeknou: „Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!“ Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh…? A má jiný veliký národ nařízení a práva tak spravedlivá jako celý tento zákon, který vám dnes předkládám?     

Kolik náboženských válek by se nekonalo, kdybychom jako lidé neměli pocit, že víme to, jaký je Bůh, mnohem lépe než ti ostatní; kdybychom se nepovažovali ve srovnání s lidmi jiného vyznání za „moudré a rozumné“. Jenže ten, který je nám „tak blízko“, je od nás současně nekonečně daleko. Tak jako Izraelci stojíme pod horou, která plane ohněm až do samých nebes, a kolem je tma, oblak a mrákota. Hospodin promlouvá zprostřed ohně a my nevidíme jeho podobu. Tohoto Boha neobsáhneme věděním, kterým bychom se mohli před kýmkoli pyšnit, před tím se můžeme jen v pokoře a modlitbě sklánět. Modlitba – nejhlubší projev naší zbožnosti – je setkání s tím, který nás nekonečně přesahuje, a přesto se nám v nepochopitelném milosrdenství dává. Modlitba nám ukazuje vlastní meze a těžko z ní vyjdeme s představou vlastní moudrosti a rozumnosti.

O tom, že modlitba je péčí o náš niterný vztah s Bohem, vypráví také úryvek z dnešního evangelia (Mt 6, 5–8). Matouš v něm nemluví o tom, že bychom se nikdy neměli modlit na veřejnosti, ale o tom, že v osobní modlitbě nejde o to zapůsobit na druhé. „Pokojík“ nám má napomoci v tom, abychom zůstali s Bohem sami, bez efektních gest a slov. A to je, popravdě řečeno, jedna z častých překážek v modlitbě: že tak úplně s Bohem sami zůstat nechceme. Bůh je Láska a je Pravda, ale je taky Síla a Moc, a každý hříšník má před setkáním s ním trochu ostych, ne-li rovnou strach.

Proto si často myslíme, že modlitba znamená něco Pánu Bohu říkat, vysvětlovat, nebo k němu mluvit vznešenými slovy, která nejsou součástí našeho přirozeného rejstříku. Když Matoušův Ježíš kritizuje ty, kteří „si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov“, nemíří jeho kritika na pohany (a na katolíky, možná by dodal leckterý evangelík), nýbrž na každého z nás. Když v modlitbě jenom mluvíme, znamená to, že nechceme Pána Boha pustit ke slovu, nechceme se odhalit, objevit o sobě něco nepříjemného.          

A pak je tu ta věta „Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte“. Znamená to, že modlit se je zbytečné? Určitě ne.  Otec sice ví, co potřebujeme, ale my to leckdy nevíme, jen si myslíme, že to víme. Jeden církevní otec, Cyprián z Kartága, píše: „Jak můžeš žádat od Boha, aby tě slyšel, když sám sebe neslyšíš? Chceš, aby Bůh myslel na tebe, a ty sám na sebe nemyslíš.“

Včera jsem se vrátila z francouzské ekumenické komunity v Taizé, kde žije můj syn. Součástí společné ranní, polední a večerní modlitby je tam dlouhá chvíle ticha, která následuje po čtení evangelia a připojené písni. To dlouhé ticho je určeno k naslouchání tomu, co v nás vyvolává konkrétní biblické čtení. Jaká odpověď na ně z našeho nitra přichází. Zakladatel komunity bratr Roger v jedné své knize odpovídá na otázku, co je v jeho životě nejkrásnější, slovy: na prvním místě je to společná modlitba a v této modlitbě pak dlouhá chvíle ticha. Chvíle ticha byla pro bratra Rogera okamžikem nejdůvěrnějšího setkání s Bohem. Pro mnohé z nás tato chvíle ticha znamená taky setkání se sebou – s tím, co námi hýbe. Kolik událostí všedního dne se vynořuje, objevují se situace, kdy jsme měli reagovat jinak, slova, která nám někdo řekl, úkol, který stojí před námi. Ale právě když se snažíme před Bohem ztišit, zastavit ten kafemlýnek svých potřeb a nářků, vytváříme prostor pro to, aby se náš pohled na věci mohl změnit. Teprve když utichnou naše sebestředné myšlenky, můžeme dát Bohu prostor a smířit se s tím, co se zdálo nepřijatelné, odpustit tam, kde prohřešek podle nás překonal všechny meze, najít něco dobrého v tom, co nás tížilo.

  Ježíš v evangeliích často odchází do ústraní, aby se modlil, a sám tím vyvrací předsudek, že ten, kdo se modlí, uhýbá před činností, kterou by v té době mohl konat ve prospěch druhých. Velcí mužové a ženy křesťanských dějin byli často muži a ženami modlitby. O Ježíšových rozhovorech s Otcem nevíme s výjimkou modlitby v Getsemanské zahradě nic. Vypovídá to o dvou věcech. Zaprvé to znamená, že osobní modlitba má pro život víry zásadní význam: svěřujeme se v ní do Božích rukou a dáváme Bohu možnost, aby nás proměňoval, ukazoval nám, kdo jsme my a kdo je on, dával nám sílu, když už už padáme. Hluboký vztah se bez soukromého rozhovoru neobejde a o našem vztahu k Bohu to platí zrovna tak. 

To, že se Ježíš odchází modlit mimo zraky svých učedníků – a taky pisatelů evangelií –, je současně taky pozvání ke svobodě: naše soukromá modlitba, ta, v níž se otevíráme Bohu a přispíváme ze své strany k prohlubování našeho vztahu s Bohem, nemá žádný jednou provždy daný model. Vstupujeme do ní jako jedineční, nezaměnitelní lidé. A právě proto bychom se neměli ostýchat sáhnout po dobré literatuře o modlitbě: nezaměnitelní lidé žili už před námi a mnozí z nich objevili jedinečné způsoby modlitby. Někdo se modlí zpěvem a někdo obrazem, někdo se modlí nad Biblí a někdo zase v přírodě – tak jako se Ježíš modlil v synagóze, ale taky v horách nebo u jezera. Důležité je vytrvat, s Boží pomocí.

 

Modlitba:

Pane, nauč nás se modlit. Pomoz nám, abychom Ti důvěřovali a upřímně Ti otvírali svá srdce. Pomoz nám, když v modlitbě těžko hledáme slova, když nám myšlenky od tebe odbíhají. Pane, buď s námi, i když my nejsme s tebou.

Amen.    

 

 

 

 

 

 

kalendář

  Nejbližší akce:

4.10. Díkčínění, VP