kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov

administrátorka:
Lenka Ridzoňová
tel. 605 081 279
kurátor: Jan Fencl
tel. 721 877 920

e-mail: jarov@evangnet.cz

číslo účtu: 2700333534/2010

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Setkání pamětníků: pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci

Neboť Bůh osvítil naše srdce…

Mt 17,1-9; 2K 4,6-10

Tabita Landová

Modlitba: Bože, náš Stvořiteli, děkujeme ti, že jsi v temnotách dal povstat světlu, které přináší život. Bože, náš Vykupiteli, děkujeme ti, že i nás samé vyvádíš z temnoty ke světlu, které nám otvírá nové životní perspektivy. Prosíme, naplňuj nás svým božským jasem, i když jsme jen křehké nádoby. Amen.

 

1.čtení:  Mt 17,1-9

1Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami.

2A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.

3A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.

4Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“

5Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“

6Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.

7Ale Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“

8Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného než Ježíše samotného.

9Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“

 

   

2.čtení:  2K 4,6-10

6Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.

7Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.

8Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích;

9jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.

10Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.

 

Kázání:

Milé sestry a bratři,

vánoční čas definitivně skončil a za necelých šest týdnů vstoupíme do postního období. Přesto dnešní biblické oddíly ještě nesou zřetelné ozvuky vánočního poselství. Evangelista Matouš vykresluje v příběhu o proměnění na hoře, jak se Bůh přiznává k Ježíši jako ke svému synu. Apoštol Pavel zas v druhém listu Korintským píše o tom, že Bůh „osvítil vaše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově“ (2K 4,6). Obraz světla, které vstupuje do temnot našeho světa v člověku Ježíši, ještě dýchá vánoční atmosférou. Co vlastně to Boží světlo dělá s námi? Co dělá s člověkem?

Pavel Korintským křesťanům připomíná, že světlo stojí na počátku biblického příběhu o stvoření. V První knize Mojžíšově doslova čteme: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: Buď světlo! A bylo světlo. Viděl Bůh, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy.“ (Gn 1,3-4) Pavel vyjadřuje tyto verše výstižnou zkratkou: Bůh „řekl: ze tmy ať zazáří světlo“. Není snad ani třeba vysvětlovat, že biblický příběh o stvoření nečteme jako historický popis průběhu vzniku světa, ale jako vyznání. Vyznání Izraele, který odtržen od svého domova – v dalekém Babyloně – sepisuje, kdo je pro něj jediný Bůh a Stvořitel všech věcí. Světlo má v tomto příběhu roli symbolu.

Avšak tento symbol nevznikl jen tak náhodou, je za ním prastará zkušenost, prakticky i vědecky doložitelná, že světlo je základním předpokladem života. Samozřejmě jsou výjimeční tvorové – žížaly, krtci, všelijaké potvory v mořských hlubinách -, kterým život ve tmě nevadí. Avšak četné organismy, zvířata, ptáci, rostliny a nakonec i člověk by bez světla nemohly existovat, nebo jen s velkými obtížemi. Když rostlinu v květináči přiklopíte kbelíkem, moc dlouho vám nevydrží. Světlo se tak pro nás stalo symbolem života, symbolem možnosti rozvíjet se a růst, zatímco tmu vnímáme jako symbol smrti, příznak mizivých předpokladů pro život.

Když Pavel a biblický příběh o stvoření mluví o světle, jedním dechem mluví také o tmě. Stejně tak to vnímáme v běžném životě: jedno existuje pouze ve vztahu k druhému, ve vzájemné odlišnosti a vztaženosti k sobě. Noc střídá den, světlé a šťastné chvíle se střídají s temnými a těžkými obdobími. Tep života, který vnímáme v sobě i kolem sebe, někdy umlká, takže pociťujeme mrazivé vanutí smrti a nicoty. Narážíme na své limity, na hranice možností své tělesné schránky, na hranice možností žít dál v některých vztazích, na hranice možností realizovat své sny a plány. Narážíme na hranice schopností hluboce věřit, bezpodmínečně milovat, nezištně se dávat.

Takovou zkušenost života na hranici – mezi světlem a tmou - měl i Pavel. Zápasil s odporem vůči svému kázání, s nenávistí vůči své osobě, zápasil také s vlastní únavou a vyčerpaností, narážel na hranice své odvahy jít v Kristových šlépějích. Setkával se s temnotami, které hrozily, že ho pohltí a zadusí. Ve druhém listu Korintským křesťanům, s nimiž se dostal při své návštěvě sboru do napjatých vztahů, odhaluje celé své srdce a otevřeně popisuje, jak balancuje na tenké hranici zhroucení: „Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.“ Stačí jen malinko a už už se ona křehká rovnováha překlopí. Hliněná nádoba se rozbije, zbyde jen hromádka střepů. A přece je tu něco, co jej drží nad vodou: „Neboť Bůh osvítil naše srdce“. I když je Pavel tísněn, bezradný, pronásledovaný, srážený k zemi, je ve svém srdci spojen s tím světlem, které vychází od Boha, je napojen na zdroj života. A to jej nese, aby se nepoddal tomu temnému, co na něj doléhá.

Když je řeč o osvícení, možná se nám vybaví událost Pavlova obrácení, které je ve Skutcích apoštolských vylíčeno jako Pavlovo setkání se světlem: „Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: Saule, Saule, proč mne pronásleduješ? Saul řekl: Kdo jsi, Pane?“ Po tři dny pak byl slepý, nic neviděl. A když na něj jeden učedník jménem Ananiáš vložil ruce, bylo to, „jako by spadly z očí šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít“ (Sk 9,18). Pisatel Skutků ještě vysvětluje, že tu proměnu způsobilo naplnění Duchem svatým. Od té chvíle Pavla nikdo nepoznával. Někdejší pronásledovatel církve „hned začal v synagogách kázat, že Ježíš je Syn Boží“ (Sk 9,20).

Tento příběh o Pavlově obrácení nám připomíná další aspekt, který si spojujeme se světlem. Světlo nám umožňuje vidět, poznávat, rozlišovat. Na Pavla mělo setkání s Kristem takový dopad, že mu odhalilo jeho slepotu a otevřelo oči. Otevřelo mu nový pohled na svět, na druhé i na sebe sama. Díky světlu, kterým Bůh osvítil jeho srdce, rozpoznal v Kristově tváři „světlo Boží slávy“ – zdroj života a rozlišujícího pohledu na svět. Poznal v něm život, v němž je málo třpytivého pozlátka, někdy jsou v něm naopak záblesky, po nichž bolí oči. Ale právě takový je život v hluboké sounáležitosti se základem všeho bytí, s Bohem, který je láska. Kristova tvář je tvář člověka, který se nenarodil v královském paláci, ale v prostém chlévě, který se nikoho neštítil, stoloval s hříšníky a lidmi na okraji společnosti, uzdravoval a vracel lidi do běžného života, často říkal nepříjemná slova na adresu mocných a pokrytecky zbožných, a pro svou vizi, o níž mluvil a kterou ve svém životě uskutečňoval, pro království spravedlnosti a lásky, nakonec i zemřel. Ne s rozhořčeným spíláním svým katům, ale s modlitbou za ně. Ve tváři tohoto ukřižovaného spatřuje Pavel, naplněný Duchem, Boží slávu a vznešenost. Boží sláva se v Kristu ukazuje jako pravá lidskost, humanita.

O spatření Boží slávy v jakési předjímce jsme slyšeli také v oddílu z Matoušova evangelia. Zakoušejí je učedníci, Petr, Jakub a Jan, které Ježíš vyvedl na vysokou horu. Zde byl Mistr před jejich očima proměněn, jeho tvář zářila jako slunce a z nebe zazněl hlas: „To je můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Tento okamžik je pro učedníky tak fascinující, tak úchvatný, že jej chtějí zachytit, prodloužit, setrvat v něm. Všechna bída světa pro ně v tu chvíli mizí z obzoru a Petr navrhuje Ježíšovi, že postaví stany pro něj, pro Mojžíše a Eliáše. Ježíš však Petrovu nabídku odmítá. Je třeba se vrátit z výšin dolů, sestoupit z hory nebeského vytržení do slzavého údolí obyčejného lidského života s jeho útrapami a bolestmi, protože právě tudy vede cesta ke spatření světla Boží slávy. V té chvíli to učedníci ještě nechápou. Plně porozumí, až když Ježíš projde ponížením a smrtí a je vzkříšen. Proto do té doby o svém vidění nemají mluvit.

Vraťme se však k Pavlovi. Apoštola nezdrtila temnota smrti a stíny vin a protivenství, protože poznal světlo Boží slávy v ukřižovaném Kristu. Pro Pavla je to něco tak cenného, že hovoří doslova o pokladu. Ostatně také evangelista Matouš si pohrává s podobným obrazem: „Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli…“ (Mt 13,44) Kdo ho jednou objeví, udělá všechno proto, aby ho získal a aby o něj nepřišel. Ono by se to totiž snadno mohlo stát. „Tento poklad máme v hliněných nádobách,“ píše Pavel. Tak křehké je naše tělo i mysl, tak křehká je naše víra v Boha, kterého jsme poznali v Kristu ukřižovaném. Stačí malý náraz, a už praská, už se rozbíjí na kusy a rozpadá v prach. A přesto i do takové chatrné nádoby, jakou je člověk, vstupuje ono Boží světlo, aby nám odhalilo novou životní perspektivu, perspektivu života osvobozeného od strachu ze ztroskotání i od slepé zahleděnosti do sebe sama, perspektivu života dýchajícího smířením, láskou a odpuštěním. Slabý lidský tvor se díky Božímu světlu překvapivě stává chrámem Božího Ducha. Křehká hliněná nádoba je naplněna tím nejvzácnějším, co na světě poznáváme – spojena se zdrojem všeho bytí a života.

Tu zkušenost, kterou Pavel popisuje, možná někteří také máme. Nemyslím nyní na jeho náhlé obrácení a zlom v životě, ale jeho dlouhodobý zápas o víru a sílu z ní žít. Myslím na období, kdy člověk pociťuje nedostatek svých sil, tělesných, duševních, duchovních. Z mnoha stran je svírán úzkostí, naráží na neporozumění, nedůvěru, nezájem, nepřijetí, nepřátelství ze strany druhých. A to vše jej sráží na kolena. Avšak i když už takřka nevidí východisko, je tu současně něco, co pomáhá rozptylovat jeho bezradnost a zoufalství, co mu otvírá výhled k novému začátku, co mu dává sílu zvednout se a pokračovat dál. Přitom poznává, že tato moc, která staví na nohy, není z něj. Spolu s Pavlem vyznává: „Tato nesmírná moc je Boží.“ A této naší odpovědi, tomuto rozpoznání, říkáme víra. Někdy ji máme jen takovou přikrčenou v koutku svého srdce, jindy jako by vyplňovala celé naše nitro, odkud proudí ven a  sděluje se druhým.

Život Kristova vyznavače provázejí tedy podle Pavla takřka nerozlučně dva momenty: „stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.“ Každý z nás si životem nese svůj kříž, svou bolest, vinu a strach, které odkazují ke Kristově smrti na kříži. A zároveň všechno to temné můžeme vložit na Kristův kříž a takto osvobozeni vyzařovat kolem sebe Boží odpuštění a lásku. Obojí se neustále prolíná. Pavla tato zkušenost vede k vyznání: „A proto neklesáme na mysli. I když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme.“ (2K 4,16) I my jsme voláni se k němu připojit.

kalendář

  Nejbližší akce:

29.3. Výroční sborové shromáždění + volba staršovstva