kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov
tel: 284 682 533
mobil: 776 600 650
e-mail: jarov@evangnet.cz
kazatelka: f. Elen Plzáková

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Setkání pamětníků: pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci
Bioklub: každý první pátek v měsíci od 19:00

O duchovních zážitcích

1. čtení Mt 13,24-30 2. čtení Gn 28,10-22

Elen Plzáková

Ž 139,23 -24 Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!

  

Pane a Bože náš,

S radostí se před tebou shromažďujeme. Děkujeme za to, co jsi nám dal v minulých dnech, děkujeme za šťastné návraty z cest, za nová setkání, za volný čas, za překvapivá upozornění, za ujištění našich blízkých, že na nás pamatují, za to, že můžeme být pro druhé lidi užiteční. Za vyřešení omylů a pomoc v nesnázích. Za nesplněná přání, která teď vidíme jinak a jsme rádi, že se neplnila. Děkujeme za povzbuzení z víry, za naději v laskavém Kristu. Děkujeme i za únavu i za odpočinutí. Děkujeme za tuto službu. Čekáme na tvé slovo a chceme z něho uslyšet osvěžení, útěchu, pobídky, naznačení, kudy se máme dát. Naše chvála budiž tobě, Bože Otče, Pane Kriste, Duchu milosti. A

 

1. čtení Mt 13,24-30

 Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“

2. čtení Gn 28,10-22

Jákob vyšel z Beer-šeby a šel do Cháranu. Dorazil na jedno místo a přenocoval tam, neboť slunce již zapadlo. Vzal jeden z kamenů, které na tom místě byly, postavil jej v hlavách a na tom místě ulehl. Měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Nad ním stojí Hospodin a praví: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu.  Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny čeledi země. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ Bál se a řekl: „Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“ Za časného jitra vzal Jákob kámen, který měl v hlavách, a postavil jej jako posvátný sloup; svrchu jej polil olejem. Tomu místu dal jméno Bét-el (to je Dům Boží). Původně se to město jmenovalo Lúz. Jákob se tu zavázal slibem: „Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem. Tento kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, stane se domem Božím. A ze všeho, co mi dáš, odvedu ti poctivě desátky.“

 

 

 

Milí bratři a sestry,

dnes začnu kázání citací z židovského komentáře.

Dokonce i tento velkolepý sen o žebříku, jeden z vrcholných okamžiků Jákobova života, posloužil alespoň jednomu z komentátorů k tomu, aby na něm ilustroval Jákobovu průměrnost. Říká o tom: Když této noci vystoupili andělé na nebesa, našli tam Jákobův obraz, ozářený nádherou; zdála se jim důvěrně známá. Všichni tedy pospíchali dolů, aby obdivovali originál. Byli však velmi zklamáni: ke svému velikému zármutku nalezli Jákoba, jak spí. 

Protože poetická logika těchto výkladů bývá na první poslech těžko proniknutelná, potřebujeme k tomu vedení, nápovědu nám poskytne Elie Wiesel:  „Nahoře, ve světě opravdových a horečnatých snů, byl Jákob hrdina a kníže, jehož sny byly poznamenány jeho ohněm; v pozemském životě to však byl jen starý, unavený muž, toužící pouze po spánku.“

S jednou malou připomínkou, že jsem si v této scéně nikdy nepředstavovala Jákoba jako starého muže, nás tento citát uvedl do situace – mimořádný duchovní zážitek zasazený do lidské pozemskosti, tak trochu ubohé.

Nejprve se mi nad tímto textem vybavovaly rozhovory s lidmi, kteří o sobě prohlašují, že jsou nevěřící, teď mám na mysli ty, kteří nevěří v Boha, nikoli ty mnohé, kteří mají jenom problém s církví. Odpovídám na to většinou v tom duchu, že člověk je tvor náboženský a nedá se s tím nic dělat, jedině svoji náboženskost kultivovat. O tom však není potřeba mluvit k vám, kteří jste – i v létě – přišli do kostela, vy to víte. Pro nás je problém jinde, jak se má setkávání Boha a člověka v týdenním života běhu, ve všech těch starostech a povinnostech. Navíc evangelíci jsou s těmi duchovními zážitky obecně opatrní, nemáme rádi ani ty trochu nabubřelé formulace, jak si nás Pán Bůh řídí, používá a že se mu máme odevzdat, případně se odevzdat Kristu. Snad proto jsou tyto starozákonní příběhy stále tak sdělné, protože tam se žádná pompéznost nenajde.

Vidíme Jákoba, který je ve složité životní situaci, v průšvihu, není to dobré být na útěku z domova kvůli tomu, že Jákob podvedl bratra a otce, i když je to pěkně zaobaleno tím, že si jde najít nevěstu u příbuzných a poslali ho tam rodiče. Ano, i to je pravda, ale hlavně za tím je fakt, že mu šlo doma o život, a přes všechna pochopení nebo omluvy nebo zohlednění ostatních faktů je to prostě tak, že se o to sám přičinil, aby pro něj byla doma půda horká. Podvody a úskoky ho dovedly na toto místo, kde je sám, bez těch, které zná a má rád, se kterými dosud žil. Je sám, a ten kámen, který si „postavil v hlavách“, je v ten večer jeho jediný pomocník, ochránce a společník. Není to dobré, a navíc požehnání, které získal podvodně od otce má jistě platnost, vždyť mu je otec dal a jeho bratru zbylo jen náhradní, ale co když sám dárce požehnání, Hospodin Bůh, na to nahlíží nějak jinak?

Když se podívám na konec příběhu, Jákob po výjimečném zážitku Božího ujištění zase jakoby spadal do obchodního myšlení, které ho tak podivně charakterizuje (prvorozenství za mísu polívky, požehnání za kůzle na divoko a bude to tak ještě víckrát). Je to sice uvedeno jako slib, ale zní to jako podmíněná služba Bohu, jestliže on udělá to, já zase tohle. Ani bych si toho možná tak nevšimla, abych nenašla rabínskou poznámku, která právě toto omlouvá. Tvrdí, že „Jákob si podmínky neklade, že nepochybuje o Božím slovu, že spíše pochybuje o sobě, mohl by zhřešit a ztratit nárok na Boží ochranu. Chléb a oděv si přeje proto, aby ho chudoba nedonutila konat proti Boží vůli. Spravedlivý člověk prosí jen o to, co je nevyhnutelné, nepotřebuje luxus.“ To tedy říkají rabíni, zní to dobře a je nám to užitečné slyšet, ale i tak, Jákob je člověk reality, nám blízký, protože zažívá zvláštní duchovní zážitek uprostřed časných starostí, ale i kdybychom přijali rabínské vysvětlení tak, jak je, bude nám i ono blízké, i my o sobě pochybujeme. 

Avšak dost o Jákobových slabostech, podívejme se na to, v čem je jeho síla. Představuju si, že se mohl ráno vzbudit a říct si: co se mi to zdálo za nesmysly, jsem asi přetažený, nebo mi tlačilo něco na spánkovou kost, však je tu samé kamení. Avšak on řekne: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ To, co cítí, je bázeň před svatým Bohem, bázeň z úcty, nikoli děs z božstva. První, co udělá, je to, že tam založí svatyni – to je ten obřad s postavením kamene a politím kamene olejem. Sice máme v paměti, že posvátné sloupy byly záležitost pohanská, ale v tomto textu máme co dělat se starou tradicí, když ještě neměli kostel ani ve formě stanu a velice mi to připomíná činnost Jákobova děda Abrahama, který přišel do země a kde byl, tam udělal oltář.  Jakoby tu zemi posvěcoval, nechával tam znamení, že to je země patřící Bohu. Myslím, že Jákob udělal totéž. A ještě navíc změnil jméno toho místa, původní jméno –Lúz - mělo zřejmě také náboženský význam, jak dokládají čeští starozákonníci, jmenovitě nám známý prof. Bič, ale Jákob mu dává jméno Dům Boží.

Tento Jákobův čin by měl být propojením dnešních čtení. Krátce připomenu to první – podobenství o plevelu a pšenici, stručný a jasný popis toho, jak to na světě je, všude je plevel, ať začneme u sebe, ať se rozhlížíme po historii, politickém dění, plevelu plno. Pokud tedy můžeme přiřadit pod pojem plevel všechno, co je ne-dobré, jistěže plevelné rostliny nenesou vinu žádnou.

Vyznění podobenství je jasné – plevel netrhat, vyrvali bychom i pšenici, srovná se to při posledním soudu. Ale hned za tím by mohla následovat otázka, co tedy máme dělat do té doby, když plevel mnohdy tak mocně bují, až je strach, že z pšenice nic nebude. Když přišly tyto dva texty na jednu neděli, myslím, že by mohly dát tuto odpověď – dělejte to jako Jákob. Nechávejte znamení, že Hospodinova je všechna země. Ovšemže na pomazávání kamenů olejem nás neužije, jak jsem už říkala, evangelíci na takové příliš náboženské akce moc nejsou, ale cožpak znamení, odkaz na Boží svatost nemůže mít i jiné formy?

Nemyslím, že bych vám musela napovídat, jaké formy by to měly být.

Místo toho vám chci předložit tři interpretace, které lze najít na téma Jákobova žebříku u chasidských židovských učenců. Navazuje to volně na způsob, jak zanechávat na tomto světě znamení odkazující k Boží svatosti.

 

1.volby, které děláme, ovlivňují nejen náš svět, ale i Boží, měli bychom se snažit žít podle toho.

2.naše vlastní náboženské životy jsou dynamické a neustále v pohybu - a měli bychom tuto skutečnost přijmout spíše než se jí bát.

3.držet se opravdově Tóry – po křesťansku Písma - v našem životě znamená najít cestu zpět k Bohu a obnovit celistvost integritu světa (našeho a Božího). Když uchopíme Tóru (po křesťansku Písmo) vystupujeme po žebříku směrem k nebi, uzdravujeme a měníme sebe - i nebe.

 

Trochu se vám omlouvám, protože jsou to opravdu jen jednovětné souhrny delšího textu a možná bude obtížné najít návaznost, a navíc vás zřejmě překvapí, jak velký vliv i na oblast bytí patřícího výhradně Bohu přisuzují tito učenci lidskému konání. Je to spíše text pro uvažování.

Přivedl nás ale k tomu, co je to ten žebřík, kdo to po něm chodí a co to znamená. V židovské i křesťanské tradici existují hromady různých verzí výkladu. Ty bych s dovolením teď přeskočila, nebudu se věnovat vzhledu žebříku, jestli měl dvě tyče nebo jednu nebo jestli je to schodiště, je to jedno a řeknu vám, k jakému pohledu mě inspiruje Jákobův žebřík.

 Je to spojnice mezi nebem a zemí, tedy mezi světem naším a světem nebo prostorem, kde sídlí Bůh. Jde o komunikaci mezi těmi dvěma prostory. Anděl je vždycky posel Boží, skoro se dá říct, že jeho ruka, snad můžu říct, že anděl bývá opisem pro Boží přítomnost v tomto světě.

Tím jak jsem stanovila obecné vlastnosti toho snového jevu, můžu přejít rovnou ke Kristovu kříži. Spojnice mezi nebem a zemí. Posel Boží přítomnosti v tomto světě. Ten kdo byl vyvýšen, a zároveň ponížen, sestoupil do pekel a pak vstoupil na nebesa. A pokud jde o komunikaci mezi nebem a zemí, mezi člověkem a Bohem, není lepšího prostředníka než Kristus. K němu se obracíme, na něm máme zavěšen celý svůj duchovní život. On je naším prostředníkem s prostorem Boha, naším tlumočníkem, když se nám zdá, že Bůh mlčí nebo se ho nemůžeme dočkat nebo ho najít. A tak to trvá v každé životní situaci, i když jsme někdy podobni Jákobovi v tom, že ta situace může být složitá.

 

 

Ř8,24  Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? 25  Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.

 

A požehnání Boha Otce, Syna i Ducha svatého zůstávej na vás a ve vší vaší lásce a modlitbách pro tento den i navěky

 

 

kalendář

  Nejbližší akce:

Adventní zpívání 3.2. v Milíčově modlitebně

Adventní slavnost 17.12.