kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov
tel: 284 682 533
mobil: 776 600 650
e-mail: jarov@evangnet.cz
kazatelka: f. Elen Plzáková

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb


Z TÝDENNÍHO SBOROVÉHO
PROGRANU SE
O PRÁZDNINÁCH
KONÁ POUZE KAVÁRNIČKA,
OD ZÁŘÍ ZASE
I TO OSTATNÍ


Setkání pamětníků:
pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci
Bioklub: každý první pátek v měsíci od 19:00

O koukolu a pšenici

1. čt Mt 13,24-30;  2. čt Mt 13, 36-43  

Elen Plzáková, jazyková úprava: Martina Navrátilová

Milí bratři a sestry,

podobenství o pšenici a koukolu je tzv. starocírkevní perikopa pro tuto neděli. K tomuto ročnímu souboru bohoslužebných čtení existuje výkladová kniha vydaná naší církví a tam mě zarazilo cosi jako zapřísahání kazatelů, aby na tento text kázali jen v jeho první části, totiž jen na samotné podobenství, jak jsme ho slyšeli v 1. Čtení, a nespojovali jej s evangelijním výkladem, což byl předmět našeho 2. Čtení. Důvodem má být to, že podobenství je (snad) Ježíšovo autentické slovo, kdežto výklad, tak jak ho evangelium podává, je komentářem Matoušovým, ovlivněným dobovými potřebami, a zavádí vyznění podobenství jiným směrem.

Je to od evangelické publikace pozoruhodně odvážné tvrzení, neboť my máme, nebo ve starších textech naší církve to tak bylo, velkou úctu k biblickému textu, snad místy až příliš velkou. Nicméně jak vidíte, skládám ve vás důvěru, že vás ani výklad podobenství nezkazí, a přečetla jsem to celé. Avšak věnovat se budeme více samotnému podobenství.

Myslím, že samo podobenství je dosti výmluvné a opět se zde potvrzuje často opakované zjištění, že příběhem je možno předávat po staletí či tisíciletí informaci v podobě nezkreslené, ba co víc, mnohem snadněji v něm najdeme sebe, než by se nám to mohlo podařit v textu jiného typu. Ještě k úvodu bych měla říci, že příběh „O plevelu a pšenici“ je v jedné kapitole s dalšími podobenstvími o království Božím. Je to, jako by Matouš chtěl ukázat tuto skutečnost z více stran, jako by nám před očima zvedl nějaký vzácný předmět, třeba drahokam, a pomalu ho otáčel, abychom uviděli všechny jeho odlesky a zářivé plošky. Dnes však neuvidíme všechny, jen tu jednu. S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Podtrhněme si slovo DOBRÉ - je to dobrá setba. V pozadí za tím můžeme slyšet opakující se refrén ze zprávy o stvoření světa: „Viděl Bůh, že to je dobré.“ Jak to, že ve světě, který Bůh stvořil jako dobrý, je toho tolik špatného? Nebudeme zde zkoumat všechny možnosti odpovědi, ale soustředíme se na tu, kterou poskytuje podobenství s vědomím, že i ta je jen dílčí. Není a ani se nesnaží být vyčerpávající či absolutní.

Vysvětlí přítomnost zlých věcí jako aktivitu nepřítele. V tom je však právě ta nedokonalost odpovědi -kde se vzal ten nepřítel? Ale informaci o původci špatné setby má jen čtenář, z aktérů samotného příběhu to ví jenom hospodář, rozsévač, jak předpokládám, neboť to je role Kristova. Ostatní nevědí, kde se tam plevel vzal, protože – záškodnická setba proběhla v noci, když všichni spali. Takže neřeší, odkud přišel ten nepřítel, mají plnou hlavu s řešením toho, jak to dopadne s dobrou setbou a jak naložit s koukolem. To se mi zdá dokonale realistické - každý den řešíme, jak naložit se špatnou setbou, a řešení toho, co s původcem plevele, je jaksi mimo náš horizont. Přesně tak to podobenství podává. Prostě přišel nepřítel, tak to je. Mohl provést nějakou jinou lumpárnu, ale vymyslel tenhle kousek, a je to vskutku dobře vymyšlené, to se musí nechat. Nikdo ho neviděl, nikdo ho nezastavil, jeho černé dílo není patrné hned, ale ukáže se až časem, až s tím nepůjde nic dělat. Dobře, někoho z vás určitě napadlo, že se měl použít selektivní herbicid. Ani snad takovou roli nehraje starožitnost příběhu, herbicidy ještě neměli, jako to, že právě používání herbicidů je jedna z věcí, u které se ukáže až časem (nebo už ukázalo), jaké černé dílo to je. Což není jistě podstatné. Podstatnější je teologický výtěžek z herbicidů – myslíme na Boží království, na dílo Pána Boha ve světě, na Jeho stvoření, a Bůh to prostě takhle nedělá, nelikviduje selektivně ty škodlivé, aby zůstali ti dobří. Je to opět cosi, co je mimo naše možnosti plného chápání a zcela mimo naše možnosti ovlivňování, pochopitelně.

Ještě zřetelnější to bude, až se podíváme na rozdělení rolí v příběhu. Ještě však bych se chtěla zastavit u prvního verše:  S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Zaráží mě na tom, že je to uvedeno jako obraz království Božího, a při tom jde o tak realistický obraz, o něco, co žijeme a známe, království Božímu odpovídá snad jen ta závěrečná pasáž o sklizni, která je zpracovaná podle apokalyptických představ. Nedaří se mi to uchopit úplně, jenom vám naznačím směr, kterým tuším, že by se mohlo nacházet vysvětlení. Království Boží je označení konečné vlády Boha na zemi, kdy bude všechno tak, jak to Bůh stvořil – dobré. Co tam všechno nebude, netřeba vyjmenovávat, každý z nás má svůj seznam. Ale Ježíš jinde říká, že království Boží je mezi námi, takže ono tu je, jako dobrá setba, ale mezi pšenicí rostou ještě pořád ty dusivé plevely. Jestliže se lekneme, aby plevel pšenici snad nezadusil, Matouš nabízí hned po tomto podobenství jiné, to o hořčičném zrnu, jak je malé, ale tak životaschopné, že přes nepatrné začátky bude větší než všechny ostatní rostliny a v jeho větvích budou hnízdit ptáci. Tak to by byl jeden směr, že Jeho království je tu, smíchané s naší realitou, prorůstá do ní. A najednou to vypadá jinak: ne tak, že dobré stvoření je zapleveleno špatnou setbou, ale že naše tak často ubohá realita je obklopená Boží mocí.

Ten druhý směr uvažování by šel cestou slova, zase předcházející podobenství, to je o rozsévači také, vypráví o setbě jako o slovu. Bůh tvoří svět slovem, slovo je jeho základní nástroj komunikace s člověkem, Slovo je i titul Kristův. A to můžeme uchopit různě – slovo je slabé, může být snadno přemoženo něčím jiným – aspoň se to tak může zdát, nebo Boží slovo je slabé, Kristus umřel pro tento svět, ale i když se církev pyšní dvěma tisíci lety existence, velmi dobře víme, že realita nebývá touto velkolepou zprávou ovlivněna. Nebo slov je mnoho, a mezi těmi lživými, bezcennými a falešnými se ta slova dobrá ztrácejí jako pšenice v bujícím plevelu. Avšak podobenství říká, že slovo o království Božím bude potvrzeno jako pravdivé a trvalé.

Toto berte jako náznak přemýšlení. Teď se však poohlédneme po nějaké pěkné roličce, kterou bychom si mohli přivlastnit. Jejich seznam: hospodář a rozsévač v jedné osobě, nepřítel, plevel, pšenice, sluhové, ženci. Ještě tam jsou lidé, kteří spali, ale to není žádná pořádná role, jen takový kompars, to nebude pro nás nic zajímavého.

A teď budeme škrtat. Kdo by chtěl být hospodář, majitel polností, i když zaplevelených, tak ten má smůlu, protože tato role už je zadaná - to je v podobenstvích vždycky Bůh nebo Kristus.

Pak nepřítel, zde doufám, že – i když jsem jeho postup vychválila jako nápaditý – nebude nikdo, kdo by tuto roli chtěl, zvláště pak ve světle toho Matoušovského dotažení, že se jedná o ďábla. Ďábel mívá chytré nápady, ale nakonec bude za hňupa, to berte jako vyznání.

Dále dvě protikladné role – plevel a pšenice. To už je jiná a komentáře velmi pracují s tím, že někdo z nás je pšenice a někdo plevel, a vlastně toto podobenství církev chápala někdy jako varování, aby nebyli vyřazováni lidé, o kterých ostatní usoudí, že jsou plevel. Ovšem to „vyřazování“ mívalo v jistých časech drastickou podobu, vězte, že Jiří Mrázek uvádí historické vývody z tohoto podobenství – plevel je nutno vytrhávat jenom tam a tak, aby nevzalo za své i obilí. K tomuto dospěl například církevní otec Augustin, jinak důležitá postava v teologickém myšlení, nebo také, jak možná tušíte, Jan Kalvín. A další taková vychytávka - i přes vytrhávání se plevel objeví znovu, rozumějte: i když jsou povražděni všichni heretici, zase další někde vylezou. Některá období církevních dějin jsou pouze předmětem proseb o odpuštění. Ovšem otázka, zda jsme pšenice nebo plevel zůstává vpravdě otázka na tělo.

Pak sluhové - jsou to aktivisti, kteří by nejradši pomáhali Bohu ohněm a mečem? Nebo jsou to zase spíše komparsisté, protože někdo se zeptat musí? Nemůžu se úplně rozhodnout, ale kvůli té otázce bych je úplně nezavrhovala, myslím, že to je role těch, kteří by rádi se světem něco udělali, ale nejsou si jisti, tak se zeptají. A pro tu otázku u mě velmi stoupli v ceně, protože když nevím, tak se zeptám a v Bibli všichni ti, kdo se tázali Hospodina, měli nespornou výhodu. Otázka je dobrý počin, proto vám dávám roli sluhů k dispozici, i když to možná budou tak trochu přehnaně aktivní, někdy trochu samospravedliví jedinci, ale zeptají se. A odpověď slyší. A podle odpovědi se zařídí.

No, a ženci - to taky nebudeme, těm patří poslední dějství, a jak poznamenává výklad Matoušův, je to role andělů. To jsou pomocníci Boží, kteří budou asistovat při závěrečném hodnocení. Oheň se Matoušovi hodí k apokalyptickému konci, přidává ho k jeho oblíbenému obratu pláč a skřípění zubů, tentokrát však vychází z běžné praxe, při sklizni se z plevele dělaly otýpky a používaly se jako topivo.

Ale ještě je tam jedna role, o které jsem zatím nemluvila, a to je pole. Sice v onom výkladu čteme, že pole je tento svět, a v tom duchu můžeme dojít k různým sociologickým skupinám, ke kterým bychom to mohli přiložit, avšak tady se nám může hodit, že to je jeden, a to zřejmě Matoušův, výklad. Můžeme ten příběh uchopit jinak. Jestliže jsme pole, je v nás obojí, pšenice i trní, neseme ovoce dobré i špatné. Jestliže jsem říkala, že podobenství velmi odpovídá realitě, tak tohle platí naprosto.

Připomínám závěrečný oheň, kde se spálí všechno svinstvo, jak jsem o něm tady mluvila nedávno, a to by pak byla pro nás jedině pozitivní zpráva. I to, čeho bychom se chtěli zbavit a nemůžeme, bude jednou docela jednoduše odděleno od toho, co v nás je dobré, stejně jako odděluje hospodář při sklizni obilí od plevele.

Na úplný závěr se teprve dostávám k celkovému vyznění podobenství, a to je trpělivost, nepříjemné slovo. Bůh je trpělivý, my nejsme jako Bůh. Jedině snad když jsme k trpělivosti donuceni. A to je těžká věc. Nebude jiná možnost, než prosit o to, abychom to zvládli, abychom zvládli naše bližní, kteří nám jdou na nervy, abychom zvládli svoje vlastní nedostatky, abychom se spolehli, že i naše viny může Bůh odpustit - a to kdybychom přijali, tak bychom možná uměli odpustit také sami sobě, abychom pochopili už konečně, že pomsta je Boží záležitost, abychom se drželi toho, že hřích je nutno likvidovat, ale ne hříšníka. K tomu nám dopomáhej Bůh. 

 

 

 

kalendář

  Nejbližší akce:

 KAVÁRNIČKA PRO SENIORY - každou středu od 14:00

informace najdete na nástěnce

 

 

 

VÝSTAVA OBRAZŮ ONDŘEJE RADY  DO KONCE PRÁZDNIN