kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov
tel: 284 682 533
mobil: 776 600 650
e-mail: jarov@evangnet.cz
kazatelka: f. Elen Plzáková

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb


Z TÝDENNÍHO SBOROVÉHO
PROGRANU SE
O PRÁZDNINÁCH
KONÁ POUZE KAVÁRNIČKA,
OD ZÁŘÍ ZASE
I TO OSTATNÍ


Setkání pamětníků:
pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci
Bioklub: každý první pátek v měsíci od 19:00

Odpuštění, a co z toho máme

1.čt  Lk 7, 40-43; 2.čt Gn 45,1-15   

Elen Plzáková

 

Milí bratři a sestry,

Téma tohoto kázání je: Co z toho máme, když je odpuštěno. Scéna ze života Josefa a jeho bratří toto téma navozuje v celé šíři, je tam vidět, co z toho mají viníci i odpouštějící.

Já myslím, že na této scéně je nejlepší to, jak všichni brečí, a přitom je to tak veselé.   Ne, veselé není nejlepší slovo, je to radostné. Je to dobré. Protože konečně, po 22 letech skočilo trápení výčitek sobě i druhým, trápení bezesných nocí, otázek proč se to stalo, proč jsme to udělali tak, jak jsme to udělali a jak to mohlo všechno být jinak, kdyby se to bylo nestalo. Ono se to však všechno stalo.

 Pořád se to stalo, odestát to nejde. A přece existuje řešení. Jedním slovem: odpuštění.

V kostele se mluví o odpuštění velice často, snad v každých bohoslužbách to slovo padne. Myslím, že to chápeme jako nárok na sebe, úkol, a to dost často velmi těžký úkol, zdává se pohříchu nesplnitelný. Proto bych se ráda, vedena tímto příběhem, podívala na to, co se stane, když je odpuštěno. Když se to podaří. Jinými slovy: co z toho máme, když je odpuštěno.

A ještě jednu položku do úvodu bych chtěla přiložit. Když čtu výklady Starého zákona z pera církevních otců, tj. 4-5 stol., zdá se mi to jako fantasmagorie. Všude vidí Krista a duši. Jsou tím skoro posedlí. V tomto případě je Josef Kristus a jeho bratři jsou duše. A to nasadí na různé situace a vyvozují z toho podobenství o tom, jak se duše, tedy člověk vztahuje ke Kristu a Kristus k němu. Na první pohled je to přitažené za vlasy. Ledaže bych tomu příliš nerozuměla.

Totiž tyto příběhy, praotecké příběhy z knihy Genesis, nejsou zatíženy historickým zkoumáním, neruší nás poznámky o tom, „jak to doopravdy bylo“. Jsou tak skvěle napsané, že se nám velmi snadno daří se do nich vložit, mluvíme o Josefovi a jeho bratrech a nacházíme v nich sebe. Dnešní čtenář by v těchto příbězích docela dobře našel psychologické črty, církevní otcové tam hledali cesty duše, jestli ono to nebude jinými slovy totéž. Rozhodně však nebudeme zužovat biblické příběhy na psychologii, ta tam je také, ale nejen, o tom více dál. Ale právě poznámky církevních otců umožňují příběh ještě více otevřít, zapomenout na to, že čteme příběh někoho, kdo kdysi žil a pak taky kdysi umřel. My čteme příběh o lidech a Bohu. Ten stále pokračuje, my ho žijeme a píšeme další kapitoly. Kniha Genesis napovídá, jak bychom mohli napsat docela dobrý konec. Teď nemyslete na konec života, ale na konec motanice nespravedlností, která začala žárlivostí, a měla tak hrozný průběh, že proti němu bledne i případná příčina – možná bychom řekli špatná výchova.

Příčiny a následky, teď musím spoléhat na to, že ten příběh znáte, protože nemám čas, abych ho teď celý opakovala. Stručně: zabrat dostala přikázání cti otce svého i matku, nezabiješ, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví, nebudeš závidět. Kdybychom zkoumali, jak bylo v tomto příběhu ctěno Boží jméno, jak byly či nebyly uctívány modly a jestli měli jediného Boha, tak bychom taky našli leccos, co by tomu neodpovídalo. Moc toho z neporušených přikázání nezbylo. Ale co dalšího předpokládám, že důvěrně znáte, to je právě ta strašlivá souslednost příčin a následků, kterou zažil každý z nás nějak a nevěděl, jak z toho. Zdálo se to neřešitelné. A hle, ono řešení je. Odpuštění.

Chtěla bych, abychom prožili a pochopili tu úlevu, kdy se brečí. Protože tento pláč není v žádném případě slabost. Ti všichni zúčastnění prokázali velikou sílu. Nyní vám prozradím, proč máme tuto neděli tento text. Vybrala ho mládež. A také tam padlo, proč je tento text tak pěkný –protože Josef mínil bratří odpustit ještě dřív, než věděl, že toho litují. A protože bratři toho litovali ještě dřív, než věděli, že jim Josef chce odpustit. Možná byste namítli, že Josef je přece zkoušel, jednoho zavřel do vězení, strkal jim do pytlů s obilím peníze a pak ten kalich, aby zjistil, jestli je to stále smečka chamtivých sobců. Myslím, že Josef byl člověk, nebyl Bůh, aby viděl do lidských srdcí, a proto si potřeboval ověřit, co se s jeho bratry za ta léta stalo.

To je také důvod, proč ten příběh otevřít, proč nelpět na detailech, proč si z něho vzít jen zázrak, který se stane po odpuštění. Kromě toho Josef jako mocný člověk své moci nikdy nezneužil, aby jim to řádně dal, jak se říká, sežrat. Ale to je jiné téma, téma moci, které probereme jindy.

Avšak na tom, že odpuštění způsobuje zázrak, že je to zázrak, na tom trvám. Je to zázrak, který člověku nejdřív bere slova, takže bratři nemohli ani odpovědět. Ale pak jim ta slova vrací, a představujte si, co si říkali. Jak mluvili jeden přes druhého, co si mysleli, co je mrzí, co by už nikdy nechtěli udělat a co by už nikdy nechtěli znova zažít…..

„Pamatuješ si, jak jsi nám vykládal ty svoje sny, o těch hvězdách a snopech? Myslel jsem, že tě roztrhnu…. No jo, já jsem byl takovej pitomec, ale byli jste starší a dělali spoustu zajímavých věcí, a já jsem byl jenom mazánek… To by mě nikdo nenapadlo, že jsi k nám tak vzhlížel, vypadalo to, že si myslíš, že jsi lepší než my …. A vyprávěj, co se pak stalo…. Mě to tak mrzí…. Každej den jsem na tebe myslel…. A myslíš, že Bůh se na nás zlobí?“

„A myslíš, že Bůh v tom všem nějak byl?“ Ano, myslím, že ano, řekl Josef, jak jsme slyšeli. A to je ta zásadní věc, proč tyto příběhy nejsou pouhými psychologickými črtami. Josef totiž vysvětluje, jak v tom všem byl přítomen Bůh. Čtenáři to naznačoval vypravěč od začátku příběhu, všechny ty podivné náhody, třeba ten cizinec, který pošle mladého Josefa, aby bratry přece našel, když pasou někde úplně jinde, a pak dojde k tomu strašnému konfliktu. Míchal se do toho nějak Bůh?

Josef a také vypravěč nám sděluje, že ano. Že dovedl tímto způsobem rodinu Jákobovu do Egypta, aby přežili hladomor. Kdybychom to pochopili jako jakousi Boží šachovnici, která šoupe figurkami lidí bez jejich přičinění a často za hrozných okolností, to by neodpovídalo sdělení vypravěče. Spíše to je sled nových šancí, i z toho, co člověk naprosto totálně zmastí, může Bůh něco dobrého stvořit. Ale odvažuji se tvrdit, že Bůh stále očekává spolupráci člověka. V tom příběhu Josefa a jeho bratří je tolik zákrut a odboček, tolik možností, co jedni i druzí mohli udělat, je to sled rozhodnutí a trpělivosti. Připadá mi to fascinující, vždyť my nevíme, jak to všechno dopadne, stejně jak to nevěděl Josef, ani jeho bratři. A dostávali nové šance a možnosti se rozhodnout a museli vydržet nejistotu a nevěděli, jestli jejich rozhodnutí jsou správná a byli závislí na těch druhých a měnili se v čase, např. největší záporák Juda se stal hlavním strůjcem dobrého, když sám sebe nabídl jako vězně místo druhého bratra.

Je toto Boží vedení? Odvažuji se tvrdit, že Bůh neřídí lidské činy jako by lidé byli roboti, ale z toho, co se už stalo, pomáhá vytvořit něco dobrého. A zároveň je to i na nás. Bůh, Kristus nabízí odpuštění jako řešení těch nejzapeklitějších situací.

Ještě bych k tématu odpuštění ráda přidala pohled apoštola Pavla, který řešil v korintském sboru jakýsi problém, o kterém nevíme příliš podrobností, ale máme o tom tento záznam: Komukoli něco odpustíte, odpustím i já. A když já něco odpouštím – mám-li co odpouštět – činím to před tváří Kristovou kvůli vám,  aby nás satan neobelstil; jeho úskočnost přece známe. 2kor2

K tomu dvě věci  - když odpouštíme, činíme to před tváří Kristovou, což znamená za jeho pomoci a z úcty k němu. A ta druhá věc, když odpouštíme, rušíme tím satanovy plány. Není to snad ta nejlepší spolupráce s Bohem, dobrým Pánem celého světa?

Odpuštění je zázrak, způsobuje zázraky, i když to může trvat 22 let, jako to trvalo synům Jákobovým. Nemusíte si z toho pamatovat, že odpuštění trvá tak dlouho. Někdy ano. Ale podstatné je, že to, co nastane po něm, je taková úleva, že člověk nemůže jinak, než plakat. A pak se smát. A vyprávět si. A vzpomínat. A říct: byl jsem pitomec. A říct věřím ti a spoléhám na tebe. Pán Bůh mě k tomu přivedl. Amen.

 

Zpívali jsme píseň 636 z Dodatků, "Z tvé ruky, Pane můj". A zpívali jsme ji s vědomím, že se počítá s tím, že odpuštění může být těžké, co vede k Bohu blíž není vždycky snadná záležitost, A že sílu k odpuštění dostáváme

kalendář

  Nejbližší akce:

 KAVÁRNIČKA PRO SENIORY - každou středu od 14:00

informace najdete na nástěnce

 

 

 

VÝSTAVA OBRAZŮ ONDŘEJE RADY  DO KONCE PRÁZDNIN