kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov
tel: 284 682 533
mobil: 776 600 650
e-mail: jarov@evangnet.cz
kazatelka: f. Elen Plzáková

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Setkání pamětníků: pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci

Pane, nejsem hoden, ale řekni jen slovo...

Mt 8,5-13; 2 Kr 5,9-15a.19

Tabita Landová

Modlitba:

Pane Bože, děkujeme ti, že náš zveš k víře v moc Ježíšova slova, k víře v jeho slitovnou lásku ke všem trpícím. Prosíme, prohlubuj a upevňuj naši víru. Působ svým Duchem, ať věříme ve tvou milost navzdory pochybnostem o sobě samých. Vždyť tvá milost je, Pane, mocnější než cokoli, co se jí staví na odpor. Amen.

 

1.čtení:  2 Kr 5,9-15a.19

  • 9Naamán tedy přijel se svými koni a s vozem a zastavil u vchodu do Elíšova domu.
  • 10Elíša mu po poslovi vzkázal: „Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé . Budeš čist.“
  • 11Ale Naamán se rozlítil a odešel. Řekl: „Hle, říkal jsem si: ‚Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu, a tak mě zbaví malomocenství.‘
  • 12Cožpak nejsou damašské řeky Abána a Parpar lepší než všechny vody izraelské? Cožpak jsem se nemohl omýt v nich, abych byl čist?“ Obrátil se a rozhořčeně odcházel.
  • 13Ale jeho služebníci přistoupili a domlouvali mu: „Otče, ten prorok ti řekl důležitou věc. Proč bys to neudělal? Přece ti řekl: ‚Omyj se, a budeš čist.‘“
  • 14On tedy sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího. A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist.
  • 15Vrátil se k muži Božímu s celým svým průvodem. Přišel a postavil se před něho a řekl: „Hle, poznal jsem, že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli. “
  • 19On mu řekl: „Jdi v pokoji.“

 

   

2.čtení:  Mt 8,5-13

  • 5Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho:
  • 6„Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“
  • 7Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“
  • 8Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.
  • 9Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“
  • 10Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.
  • 11Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském;
  • 12ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“
  • 13Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil.

 

Kázání:

Je až překvapivé, jak známou se stala věta onoho setníka. „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven.“ Ve staré církvi se s malou obměnou dokonce stala součástí slavení večeře Páně. „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ Sestry a bratři, co je na té větě tak přitažlivého? Proč se s ní křesťané všech dob tak hluboce ztotožňují?

     Některé výroky se stávají slavnými díky svým autorům, díky osobnostem, které je vyslovily v určité významné dějinné situaci. Třeba takové: „veni, vidi, vici“ - kdyby to neřekl slavný César, sotva by si to někdo připomínal. Ale náš případ je jiný. Tu naši větu neříká nikdo významný, ale jakýsi setník. Nižší vojenský důstojník. Více o něm nevíme. Neznáme ani jeho jméno a můžeme se jen spolu s novozákoníky dohadovat, že je to pohan syrského původu. Jako voják to asi není žádný velký hloubal, myslitel či rozervaná duše. Žije ve svém vojenském světě, který tvoří přísná hierarchie, kde platí rozkazy a vyžaduje se bezmezná poslušnost. Od vojáka nikdo neočekává, že - dříve než pozvedne zbraň - bude řešit nějaké existenciální otázky o hodnotě lidského života a smyslu lidské existence. Musí to být spíše pragmatik, připravený vypnout city, nepropadat sentimentalitě, v případě nutnosti schopný zabíjet.

     A přesto právě tento člověk, člověk, u něhož nenacházíme nic, co by z něj činilo potenciálního posluchače Ježíšovy zvěsti, vysloví větu, která se zapsala tak hluboko do paměti církve. Voják tu s hlubokou pokorou vyznává svou nedostatečnost před Kristem, současně však vyjadřuje nezlomnou důvěru, že i v té jeho nedostatečnosti se nad ním Kristus může slitovat. „Pane, nejsem hoden..., ale řekni jen slovo...“ Těmito slovy se onen bezejmenný zařazuje po bok takových osobností jako byl Jan Křtitel anebo apoštol Pavel. Oba jsou to velicí mužové víry, a přitom právě ve vztahu ke Kristu oba (podobně jako setník) vyznávají svou nehodnost. „Nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv,“ praví Jan Křtitel (Mt 3,11). „Nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev,“ vyznává apoštol Pavel (1K 15,9).

     Setníkovo jednání je však překvapivé už od samého začátku. Z ničeho nic přistoupí k Ježíšovi a řekne mu: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a strašně trpí.“ Už to je vybočení z  hierarchicky uspořádaného světa, v němž otroci mají postavení pouhých věcí. Jiný by postiženého vzhledem k jeho zdravotnímu stavu již odepsal jako nepoužitelného. Tento setník jej však nebere jen jako výrobní prostředek. On vnímá jeho utrpení a sám se jím trápí. Ba co víc. On za něj prosí. „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a strašně trpí.“ Doslova vzato vlastně o nic nežádá, jen líčí před Ježíšem jeho potřebnost. Ovšem již toto samotné: všimnout si nouze druhého, upozornit na ni, stát se volajícími ústy bezmocného, již to má svůj význam. Něco takového je podstatou přímluvné modlitby. Když se setkáváme s nouzí druhých, našich blízkých i vzdálených, se kterou sami nemůžeme nic udělat a která nám o to více leží na srdci, předkládáme tuto nouzi Bohu. Stáváme se tak ústy bezmocných a tiše trpících.

     Ježíšova odpověď setníkovi představuje tvrdý exegetický oříšek. Český ekumenický překlad ji chápe jako ujištění: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Ale v řeckém textu ji lze číst také jako otázku: „Já mám přijít a uzdravit ho?“ Tedy: „Já, který jsem přišel pro Izrael, mám jít k tobě, pohanovi?“ Jako by Ježíš naznačoval, že má jiné poslání. Je tu předně pro ty, s nimiž je Bůh již ve vztahu, byť všelijak narušeném. Je tu předně pro Izrael. Zcela jasně to řekl kananejské ženě, která jej prosila o pomoc pro svou dceru. Dokonce to vyjádřil slovy, že se nesluší vzít chléb dětem a hodit jej psům. Dost možná tedy, že i zde se Ježíš zdráhá začínat si něco s tím pohanem.

     Setník Ježíšovu námitku v plném rozsahu přijímá. „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu.“ Možná si uvědomuje rozdíl mezi Židem a pohanem. Vždyť podle tehdejších zákonů kultické čistoty se žid vstupem do pohanské domácnosti znečistil. A to se po Ježíšovi vůbec neodvažuje žádat. Ale možná, že si svou nehodnost uvědomuje ještě v jiném, v hlubším smyslu. Nejde tu jen o to, že mezi Židem a pohanem je tato rituální překážka. Setník na začátku oslovil Ježíše „Pane“. I když Ježíš nemá vyšší vojenskou hodnost, přesto mu voják projevuje tuto mimořádnou úctu a uznává jej za svého velitele. Tím ukazuje, že nad veškerou tou vojenskou hierarchií tuší vyšší instanci. Instanci, která je nad našimi mocenskými řády, nad řády přírody i lidské společnosti. A před ní se sklání. Proto se necítí být hoden, aby Ježíš vstoupil do jeho domu a pobýval v jeho společnosti.

     Vždyť v tom jeho domě, v jeho srdci, v jeho mysli - podobně jako v našich domech, v našich srdcích, v našich myslích to není tak úplně dokonale připravené pro tak vzácnou návštěvu. Pro navštívení Boha samého. Naše nitro mnohdy ovládá neuspořádanost, chaos, rozpolcenost. Navenek se možná všechno jeví v naprostém pořádku. Ale v hloubi duše v sobě často neseme také leccos neuzavřeného, nevyřešeného: Výčitky a pocity ublížení, které jsme nikdy nevyslovili nahlas; vědomí viny, kterou jsme nikdy nepřiznali; neklid a nejistotu v základních otázkách víry, která se nám stále znovu vrací. To jsou situace, kdy si jako křesťané vypůjčujeme ta setníkova slova, protože tak výstižně vyjadřují naši situaci před Bohem. „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu.“ Nezasloužíme si Boží navštívení. Nejsme na ně připraveni.

     A přece ten pohanský setník, uvědomující si svou nehodnost a nepřipravenost, nepropadá rezignaci. Neřekne si: Když nejsem hoden, tak to za Ježíšem radši vůbec nepůjdu. To radši ani nepůjdu k večeři Páně, protože si to nezasloužím, nejsem na to připraven. On si současně uvědomuje velikost Boží moci. A proto říká: „Řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.“ I navzdory své nehodnosti věří, že Ježíš mu může pomoci. Boží možnosti nejsou omezeny naší lidskou nedostatečností. Naše nepřipravenost nemůže zastavit Boží jednání. Bůh má moc konat svým slovem divy. Stačí, aby řekl slovo, a věci se dají do pohybu. Nové věci vznikají, lidská srdce se proměňují. Ježíš sám nemusí být osobně přítomen. Může být fyzicky docela daleko, na nebesích. Ale jeho slovo prostřednictvím svých svědků překonává i tu největší vzdálenost, a díky své moci i tu největší nedostatečnost. Bůh se svým slovem přibližuje člověku, ať je kdekoli, proniká i tam, kam se stydíme jej přijmout.

     Ježíš se podivil. Jen dvakrát čteme v Novém zákoně tato slova. Poprvé se Ježíš podivil nevěře nazaretských obyvatel, kteří nepřijali jeho kázání. Teď se naopak podivil víře setníkově. „Tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.“ Tam kde by víra měla být, tam schází, ale objevuje se nečekaně u člověka, který k tomu nemá žádné předpoklady. Bez ohledu na to, v jakém je zakotvena rámci, bez ohledu na to, že je to svérázná víra racionálního a pragmatického vojáka, je to víra. Je to víra, která skládá naději v Krista, v jeho pomoc, a která si současně v pokoře uvědomuje, že na nic nemá právo, že si nezaslouží, aby se k němu Ježíš obtěžoval. Když nejsem hoden a přesto mě Bůh miluje, pak je to jen milost.

            Sestry a bratři, příběh o Ježíšově setkání s pohanským setníkem je působivým svědectvím o tom, že k víře není člověk předurčen svým původem. Víra, vztah k Bohu, je skutečnost zcela otevřená, nabídka v Ježíši Kristu otevřená pro všechny. Nikdo nemá Boží království propachtováno, nikdo je automaticky nezdědil, ani skrze tradici, ani dlouholetou příslušností, ani svým původem či rodinnými svazky. A naopak, nikdo není z Božího království předem vyloučen. S Abrahamem, Izákem a Jákobem budou v království nebeském stolovat mnozí od východu i západu, říká Ježíš. O tom, kdo k němu náleží, rozhoduje Bůh sám. A proto je v něm místo i pro nás, ať přicházíme odkudkoli. I pro nás platí pozvání stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v nebeském království. A už v tomto času to kolem tohoto stolu v jakési předjímce zakoušíme.

Modlitba: Pane Bože, děkujeme Ti, že náš zveš k víře v moc Ježíšova slova, k víře v jeho

slitovnou lásku ke všem trpícím. Prosíme, prohlubuj a upevňuj naši víru. Působ svým

Duchem, ať věříme ve tvou milost navzdory pochybnostem o sobě samých. Vždyť Tvá milost

je, Pane, mocnější než cokoli, co se jí staví na odpor. Amen.

kalendář

  Nejbližší akce:

1.12. Jarovský jarmark

23.12. Adventní slavnost