kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov

administrátorka:
Lenka Ridzoňová
tel. 605 081 279
kurátor: Jan Fencl
tel. 721 877 921

e-mail: jarov@evangnet.cz

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Setkání pamětníků: pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci

Smíření s Bohem

Lk 18,15-17;      2. Kor 5,16-20                                                                       

Elen Plzáková                          

Modlitba:

Pane Bože, chválíme tě za tento den, za náš život, za lidi, kteří s námi žijí, chválíme tě za naše děti a za naše rodiče a za naše partnery. Všechno to se ti tak pěkně povedlo, máme radost ze všech lidí, kteří s námi žijí. Prosíme však za odpuštění, protože nám se vždycky všechno nepovede, někdy ledacos zkazíme, a dokonce i tehdy, když jsme to zkazit nechtěli. Proto děkujeme za druhé šance a prosíme o odpuštění, o odpuštění tvoje i o odpuštění těch, kterým jsme ublížili. Prosíme také o porozumění, dej, abychom rozuměli tomu, co nám říkáš a abychom rozuměli jeden druhému. Prosíme pokorně o tvé požehnání ve víře, že všechno, co děláme, o čem se rozhodujeme, jak žijeme to všechno je před tebou důležité a s tvým požehnáním to může být dobré a krásné. Chválíme tě, Bože Otče, Pane Kriste, Duchu milosti. Amen

 

1.čtení:  Lk 18,15-17

15Přinášeli mu i nemluvňátka, aby se jich dotýkal. Když to učedníci viděli, zakazovali jim to.

16Ježíš si je zavolal k sobě a řekl: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.

17Amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde.“

 

   

2.čtení:  2. Kor 5,16-20 

16A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme.

17Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

18To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření.

19Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření.

20Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!

 

 

Kázání:

Milí bratři a  sestry,

Tento malý úsek z druhé epištoly Korintským je o smíření. Velmi postní téma, avšak epištola neuvažuje v tomto případě o smíření člověka s člověkem, ale hledí výš, mluví o smíření člověka s Bohem.

Nevím, kdybyste to měli srovnat, které z těch smíření byste označili jako těžší. Asi každý ví, že smiřovat se s člověkem, mezi nímž a námi je nějaká překážka viny, je velmi těžké. O tom není třeba víc mluvit, každý z nás to nějak někdy zažil. To druhé smíření většinu lidí vůbec nezajímá, protože obecné chápání Boha je to, že jde o jakousi nad námi nadřazenou sílu, která má za úkol plnit naše požadavky. Nadřazená je proto, aby měla větší možnosti pro plnění. Na nějaké smíření v tomto konceptu není vůbec místo.

Ale křesťanství z toho vychází. Vychází z toho, že smíření mezi Bohem a lidmi bylo – je potřeba. Někdy se mluví o propasti mezi Bohem a člověkem, kterou zavalil Kristus kamenem ze svého hrobu. Taky proto se v evangeliu ve zprávách o jevech, které provázely Kristovu smrt, dočteme o tom, že byla roztržena chrámová opona – na znamení, že Bůh už nechce přebývat v oddělené části, kam za ním nikdo nesmí.

Takže co je těžší – smíření s lidmi nebo s Bohem? Stála bych za tím, že pro nás je těžší smířit se s člověkem, ale ne proto, že Bůh všechno vydrží, je to proto, že to udělal za nás, že nám to smíření nabízí. Že s tím přišel první. Že už na tom zapracoval. Ovšem i tak to srovnávání těžší – lehčí nepůjde tak snadno vyřešit, protože naše smíření s Bohem stálo život Ježíše Krista, což je věta, která zaznívá v kostelích tak často, že bychom si na ni mohli zvyknout, a to nikdy nesmíme.

 

Pojďte se však zamyslet nad tím, co to smíření je. Nehledala jsem to nikde ve slovnících, jen chci prozkoumat, jaký pocit to slovo vyvolává. Buď je tam slyšet slovo mír, jakoby se měla pojetí míru dvou odlišných subjektů spojit tak, aby oběma nově vytvořený stav vyhovoval. To mi připadá v této společnosti, plné rozdílných skupin, které spolu neumí ani mluvit, dost významné. Nastolení takového stavu věcí, se kterým by všechny subjekty byly spokojeny. Ale víme, že i když jde jenom o subjekty dva, tak takové řešení bývá těžce k nalezení, natož když je subjektů víc. Podle epištoly, která mluví o smíření s Bohem, jde o stav věcí, se kterým by byl spokojen Bůh i člověk. Ježíš tento stav nazývá Božím královstvím.

Ale pojďme dál k tomu, co slovo smíření naznačuje. Taky tam slyšíme slovo mířit. Někoho možná napadne šíp a s ním luk, nebo jiná střelná zbraň, lepší než tato násilná souvislost bude pochopit míření v tomto případě jako hledání společné cesty s jedním cílem. Jakoby se cesty měly spojit v jednom místě, k tomu mě ta předpona „s“ přivádí. Snad náměstí v Novém Jeruzalémě, tam by takový cíl mohl být. A opět souvislost s epištolou, představte si, jaký by to mělo náramný význam, kdybychom to pochopili jako cíl, ke kterému míříme společně s Bohem. Taky se k tomu hodí ten Nový Jeruzalém podle knihy Zjevení, protože tam bude Bůh přebývat uprostřed lidí.

Možná byste našli ještě jiné názvuky ve slově smíření, myslím ale, že by vždycky v tom byla nějaké shoda, nějaký jeden bod, na kterém by se všichni shodli. I Bůh. Jenom nám tu velkolepou souvislost narušuje naše dočasnost, jsme s Bohem smířeni, Bůh se chce smířit, ale smíření ještě nenastalo v úplné a zřetelné formě. Asi na nás stále čeká, až na jeho návrh přistoupíme.

Epištolní úsek začínal slovy o úplné novince, o tom, že věci jsou jinak. Přece už teď jsou věci jinak. Možná by se k tomu hodil verš z Izajáše:  Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? (Iz 43,18n) V epištolní řeči to zní: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

To je odvážné tvrzení, a dokonce to odporuje jiné biblické knize, moudrému Kazateli, který tvrdí, že nic nového pod sluncem. Taky si to často myslíme. Ale možná, někdy, třeba když se nám narodí dítě, víme, že to je někdo zcela nový, nikdo takový tu ještě nebyl, nakonec každý lidský život je originál, nějaké sice podoby jsou, ale každý je na tom světě jinak. A to ještě není všechno, nejnovější novinka je to, že v Kristu je každý člověk ještě jednou nový, jaksi jiný a v té jinakosti nahlíží jinak i na svět kolem sebe. Na lidi kolem sebe. Vidí naději, kde už se zdá, že žádná není. Dokáže zlepšovat svět tak, že odpouští. I když sám svět někdy zkazí tím, co udělá nebo řekne, ví, že ještě existuje odpuštění a upřímná snaha věci napravit.

K zásadnímu zlepšení světa vyzývá autor sice jaksi nepřímo, ale přece – protože apoštol vyřizuje všem, že Bůh se smířil s člověkem, vyřizovat to dál, to je úkol i těch ostatních, kteří se o tom dovědí. A tedy zlepšení světa může nastat, když se nám povede tohle aspoň trochu vyřídit.

Ráda bych vám nabídla parafrázi toho epištolního textu.

Nedíváme se na svět a na lidi jako dřív. Dřív jsme přemýšleli o Kristu jako o člověku, ale teď o něm přemýšlíme jako o vzkříšeném, jako o tom, kdo je u Boha a kdo je Bůh. Takhle nově jde o tom přemýšlet, když člověk uvěří v Krista, když věří v to, že je živý. Sami bychom na to ovšem nikdy nepřišli. To Bůh to zařídil, dal nám toto nové myšlení, když nás smířil se sebou. To smíření se stalo v Kristu. Bůh nepočítá, kolik vin kdo spáchal, může je odpustit a nám dal za úkol, abychom o tom říkali všem. Tak to vyřizujeme i vám a prosíme vás, abyste přijali toto Boží řešení. Abyste přistoupili na jeho smíření.

Sice jsem se řídila textem epištoly a nevěnovala se smíření mezi lidmi, ale našla jsem o tom dobrý obrazný příběh, který vám chci na závěr předložit:

Není tomu tak dávno, co dva bratři, kteří žili na dvou sousedících statcích, měli spor. Byl to první vážný problém po čtyřiceti letech, kdy bok po boku obdělávali pole, půjčovali si vzájemně nářadí a dělili se o úrodu a majetek. Všechno začalo malým nedorozuměním, věc ale narůstala, až vyústila v hořkou výměnu slov, po níž nastaly týdny ticha.

Jednou ráno někdo zaklepal u dveří staršího bratra Luise. Když dveře otevřel, uviděl muže s truhlářským nářadím.

„Hledám na několik dní práci,“ řekl cizinec, „možná potřebujete na statku udělat nějaké drobné úpravy a mohl bych vám s tím pomoci…“

„Ano,“ řekl starší bratr, „mám pro vás práci. Podívejte se na druhou stranu potoka; na statku tam žije můj soused; je to dobrý člověk, vlastně je to můj mladší bratr. Až do minulého týdne se mezi našimi statky rozprostírala louka, ale bratr odvedl koryto potoka, který teď teče mezi námi. Udělal to, aby mě rozzlobil, ale já mu udělám ještě větší lotrovinu. Vidíte vedle stodoly tu hromadu dřeva? Chci, abyste postavil plot vysoký dva metry: už bratra nikdy nechci vidět.“

Truhlář mu odpověděl:
„Myslím, že situaci rozumím.“

Starší bratr pomohl truhláři sebrat potřebný materiál a na zbytek dne se s rodinou ze statku vzdálil, aby ve vsi nakoupil potraviny. Za soumraku, když se vrátil, měl už truhlář práci hotovou.

Statkář zůstal stát s očima široce otevřenýma a ústy dokořán. Nestál tam žádný dvoumetrový plot. Na jeho místě se přes potok táhl most spojující oba statky. Byla to jemná práce s prkny, která dokonale zapadala, a zábradlím.

V tom okamžiku vyšel ze svého statku soused, mladší bratr, Luise objal a řekl:
„Ty jsi ale chlapík! Postavil jsi most po tom, co jsem ti řekl a udělal…!“

Bratři se usmiřovali, když spatřili truhláře, jak sbírá nářadí.

„Počkej. Zdrž se ještě několik dní, mám pro tebe moc úkolů,“ řekl starší bratr truhláři.
„Rád bych zůstal,“ odpověděl truhlář, „ale musím postavit ještě mnoho mostů.“

 

Nevím, jak moc autor tohoto příběhu myslel na to, že Ježíš byl původním povoláním tesař, tedy práce se dřevem, snad všeho druhu, takže by třeba uměl i most ze dřeva. Ale na tom vůbec nesejde, ten truhlář je tam jako ten, kdo buduje mosty, to jde snadno pochopit v přeneseném smyslu, někdy to maličko umíme taky, aspoň provazový žebřík uháčkovat, nebývá to žádná sláva, kývá se to, ale smíření, které nabízí Ježíš, původním povoláním tesař, je most, na kterém se nemusíme bát. Nakonec mě k tomu napadá, že obě smíření, která jsem na začátku rozdělila, totiž mezi člověkem a člověkem a mezi člověkem a Bohem se prolínají. Jedno vychází z druhého. Snad Ježíšův návrh smíření předchází našim snahám o smiřování s druhými.

 

Poslání:

Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu!

Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!

On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje,

vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním,

po celý tvůj věk  sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.

Požehnání:

Kéž tě provází požehnání Boží; Kéž tě provází požehnání Krista; Kéž tě provází požehnání Ducha, I tvoje děti, tebe a tvoje děti

Mír Boží ať je s tebou; Mír Krista ať je s tebou;  Mír Ducha ať je s tebou; Po celý tvůj život, po všechny dny života tvého

Ruka Boží nad tebou v každém údolí, štít Kristův nad tebou na každé cestě, lázeň Ducha nad tebou v každém proudu, na každé zemi i moři, kudy půjdeš.

kalendář

  Nejbližší akce:

30.11. Jarovský jarmark

 

22.12. Vánoční slavnost