kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov
tel: 284 682 533
mobil: 776 600 650
e-mail: jarov@evangnet.cz
kazatelka: f. Elen Plzáková

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Setkání pamětníků: pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci
Bioklub: každý první pátek v měsíci od 19:00

Stal se služebníkem

1. čtení   Mt 21,23-32    2. čtení Ex 17,1-7

Elen Plzáková

 Ž78  Lide můj, naslouchej učení mému, k slovům úst mých nakloň ucho, 2  otevřu svá ústa ku přísloví, předložím hádanky dávnověké. 

 

Náš Pane a Otče, děkujeme za světlo dne a odpočinek v noci. Děkujeme za to, co jsme všechno dokázali zvládnout. S velikou úctou ti děkujeme za Ježíše Krista, který je světlem i radostí našim duším v každé době. Na jeho milost spoléháme a pro jeho zásluhu o tvé odpuštění prosíme. Chceme oslavit tvůj den a tobě sloužit tak, abys byl chválen a ctěn. Děkujeme i za tento úkol, kterým jsme poctěni i obdarováni. Chvála patří tobě. A

1. čtení   Mt 21,23-32

2. čtení Ex 17,1-7

 

Milí bratři a sestry,   

Bohoslužby jsme začínali žalmovým slovem o naslouchání hádankám dávnověkým, i ekumenický překlad je v tom výtečně poetický, jistěže bible kralická je ještě poetičtější, ta má přípovídky starobylé. No a hádanek dávnověkých, či přípovídek starobylých jsme měli v našich textech hned několik. Protože bych chtěla, abychom se zaměřili na oba čtené texty, na Matoušovou rozmluvu mezi Ježíšem a velekněžími a následující podobenství, a současně i na spor Mojžíše a lidu Hospodinova, předložím vám v jednom místě otázky, které se tam objevily:

„Proč se se mnou přete? Proč pokoušíte Hospodina?“ (Mojžíš k lidu)
„Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat?“ (Mojžíš k Bohu)

„Je mezi námi Hospodin, nebo není?“ (Lid)

„Jakou mocí to činíš? A kdo ti tuto moc dal?“ (velekněží k Ježíši)

„Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?“ (Ježíš k velekněžím)

‚Proč jste mu tedy neuvěřili?‘ (předpokládaná otázka Ježíše k velekněžím)

„Co myslíte?“ (celé podobenství je otázka)
„Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ (Ježíš k velekněžím a ostatním posluchačům podobenství)

 

Ani na jednu z těchto otázek není jednoduchá odpověď, a to ani v případě, kdy bychom se chtěli držet kontextu, ani když je položíme sobě. V tom druhém případě by se dost často odpověď rovnala vyznání víry, jistě na otázky „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“ „Jakou mocí to Ježíš činil?“ To jsou otázky starobylé, starobylé ve smyslu že byly odedávna, vždycky a odpovědi na ně vždy záležely na postoji toho, kdo odpovídal. S tím postojem mi to odpusťte, ovšemže jsem měla říct na víře toho, kdo odpovídal, ale chtěla jsem to trochu rozšířit.

Jako nejvýraznější ze všech těch otázek se mi jeví právě ta závěrečná, která shrnuje postoj lidu - „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“ Ačkoliv je hodnocená negativně, z příběhu o vodě vyplývá, že lidé nejen že pochybovali, ale pokoušeli Boha, ba soudili, přece se mi zdá, že je to otázka dobrá, rozumějte -  záleží na tom, jaký důraz jí položíme. Může to být otázka prosebná, hledající, dokonce zoufale hledající a může být neuctivá, drzá a opovážlivá, něco ve smyslu – Tak Bože, kde u všech všudy jsi, měls tu už dávno být. Přesto, když ji vytrhnu z kontextu (což se jistě nemá dělat, ale dělám to), tu samotnou otázku slyším v mnoha variacích – kde je Bůh, jak to myslí, jak dlouho ještě to takhle bude, nezapomněl snad na nás, a v mnoha jiných podobných.

Než rabíni jistě nic z kontextu nevytrhují, naopak a tak právě k této otázce vymysleli následující maličké podobenství, (které jste už pravděpodobně někdy slyšeli):

Jeden otec nesl na ramenou svého syna. Když chlapec uviděl otcova přítele, zeptal se ho: „Neviděl si mého otce?“ Tehdy se ho otec zeptal: „Neseš se na mých ramenou a ptáš se, kde jsem?“ Sundal ho z ramenou a přišel pes, který chlapce kousl.

Rabíni jsou v kontextu víc, než by se zdálo, neboť na tuto příhodu s vodou navazuje další příběh, putující lid byl napaden cizím národem a jeho velmi zlým králem. To by pak byl ten pes. V tom podobenství je zabudovaná nádherná odpověď na všechny variace otázky, jestli je Bůh mezi námi. „Nese tě na svých ramenou, člověče.“ Také je tam zahrnuto negativní pochopení otázky, „protože když se pořád tak hloupě vyptáváš, jdi si po svých“. 

Tak rabíni, ale v samém líčení příběhu o vodě ze skály na poušti není nic, co by naznačovalo, že se Bůh na lidi zlobí. Lid ho obvinil z nezájmu a ohrožování na životě, Bůh ohrozil podle nich i další generaci a nakonec i jejich majetek – to je zmínka o dobytku. Je potřeba vědět, že tento příběh se stal potom, co zázračně za Boží pomoci přešli moře, potom, co Bůh zařídil, že hořká, nepitná voda se stala pitnou a potom, co jim dal manu a křepelky k jídlu. Takže už třikrát se jim dostalo konkrétní pomoci, a jednou dokonce šlo také o vodu, v tomto kontextu vychází reptání lidu opravdu dost hloupě. Kdybychom neznali vlastní stížnosti, kdy znovu upadáme do pochybností, mohli bychom říct, že je to nepochopitelné. Ale myslím, že je chápeme.

Mojžíš tentokrát není neohrožený prorok a pastýř, bojí se o život, ale volá k Bohu, opět otázkou: „Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat?“  Možná nás napadne, že podobnou otázku si může klást i Bůh sám, neboť žaloba na Mojžíše jistě zahrnuje také žalobu na Hospodina. Bůh však není v koncích a opět má nápad na konkrétní pomoc, připomínám, že lid je na poušti, k dispozici je skála, je dost nepravděpodobné, že by tam sehnali nějakou vodu. Avšak Bůh je pán života a každé místo, kde žije jeho lid, změní na obyvatelné, to je jedno z poselství tohoto příběhu a neměli bychom na to nikdy zapomínat.

Také bychom neměli přehlédnout hůl, kterou má vzít Mojžíš do ruky, to je velmi důležitý prvek, nese si ji s sebou už od prvního setkání s Hospodinem, to bylo tam, kdy se vymlouval a nechtěl vzít na sebe úkol vést lid Izraelský. Nakonec to vzal a vzal s sebou na pokyn Boží i tu hůl, kterou použil mezitím už víckrát, a dá se říct, že vždycky jako nástroj pomoci. Vybaví se nám možná žalm: nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. Hospodin je můj pastýř, hůl pastýř používá, aby ochránil své stádo, a to i v případě, kdy je to stádo protivné a reptající, dokonce se mění v nebezpečnou tlupu, která samého Boha chce k něčemu donutit.

A druhá věc, kterou nemáme přehlédnout, velmi důležitá, je zmínka, že Bůh bude stát před Mojžíšem. Asi bychom to přešli jako pěkné potvrzení Boží podpory svému služebníku, jenomže jde o to, že když je to takto napsáno, tak je Bůh v pozici služebné. Po tom, co jsem řekla před chvílí, čeho jsme si všimli, jak neuctivě jedná Boží lid, je to téměř neuvěřitelné. Bůh stál před Mojžíšem. Sluha stojí před pánem, tak vyjadřují starověcí autoři služebnou pozici. Souvisí s tím také to, že na stejné hoře dostali Izraelci Desatero, zákon, který potom rabíni chápou jako živou vodu, která proudí z Božího slova a zachovává při životě Jeho lid. My chápeme zákon spíše jako nárok, je to obsaženo v tom slově – zákon, které je poněkud zavádějící, ale pokaždé, když se zabýváme Desaterem, si připomínáme, že to je pomoc pro člověka, ukazatel, podpora, podpora života, živá voda. A nyní si k tomu ještě připojte vyznání starověkého autora, že Desatero je služba Hospodinova člověku. Až by se zdálo, že to je moc, takhle to říct. A právě ten kontrast mezi Svatým, který je pánem života a přijímá pozici služebníka pro svůj lid, bych chtěla, abyste podrželi v paměti pro úvahu nad novozákonním čtením.

Tam vystupuje naprosto suverénní Ježíš, dostane otázku - „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tuto moc dal?“ Je to chyták, a delegace významných mužů na sebe musela být hrdá, že to takhle vymysleli, protože když řekne „od Boha“, bude to rouhání a mohou ho rovnou nechat sebrat, když řekne „od člověka“, tak se mu vysmějí a zarazí tak nemístný zájem, který o něj lidé mají.

Kdo by ještě nevěděl, že Ježíš byl žid, židovský rabín, musel by na to přijít i z tohoto malého úseku. Na otázku odpovědět otázkou, to je výtečná metoda, hojně rabíny využívaná. Celý ten dialog působí až komicky – „Řeknu vám to, až vy mi řeknete…., nevíte?, tak já vám taky nic neřeknu“. Asi to tak komicky Matouš nezamýšlel, protože kontext je příliš vážný, přituhuje, nad Ježíšem se stahují mraky, a ačkoliv je stále suverénní a má situaci i rozhovor pevně v rukou, jeho velikonoce už se blíží. Však dál v kapitole jsou podobenství, kde už výslovně mluví o smrti a násilí. Ale chtěla bych dát důraz na to, co tak rádi čteme, jak nás Spasitel a Pán hravě odpálí mocné a chytré a nepřijdou si na něj. A právě tento Spasitel a Pán se potom vydá do lidských rukou. Nechá se ponížit i zabít. Stane se služebníkem všech lidí. Nikdy tomu neporozumíme úplně. Ale tak to je, tak tomu věříme, bez toho by nebyl naším Spasitelem, alespoň Bůh se tak rozhodl. Buď mu chvála. A

O tom je starý chvalozpěv z listu Filipským.  

 

Fp2

5  Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: 

6  Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, 

7  nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka 8  se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. 

9  Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, 

10  aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – 11  a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. 

 

kalendář

  Nejbližší akce:

Adventní zpívání 3.2. v Milíčově modlitebně

Adventní slavnost 17.12.