kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov
tel: 284 682 533
mobil: 776 600 650
e-mail: jarov@evangnet.cz
kazatelka: f. Elen Plzáková

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Setkání pamětníků: pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci
Bioklub: každý první pátek v měsíci od 19:00

Svatodušní

Ž 104; J14,26-27                                         

Elen Plzáková

Žalm 104

24 Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře; země je plná tvých tvorů. 30 Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země. 31 Hospodinova sláva potrvá věčně! Hospodin se bude radovat ze svého díla. 33 Budu zpívat Hospodinu po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, dokud budu.

 

1.čtení  Sk 2, 1-21 

1Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě.

2Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli.

3A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden;

4všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.

5V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě,

6a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí.

7 Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje?

8 Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči:

9 Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie,

10 Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané,

11 židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“

12 Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“

13 Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“

14 Tu vystoupil Petr spolu s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je: „Muži judští a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě, toto vám chci oznámit, poslouchejte mě pozorně:

15 Tito lidé nejsou, jak se domníváte, opilí – vždyť je teprve devět hodin ráno.

16 Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele:

17 ‚A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny.

18 I na své služebníky a na své služebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat.

19 A učiním divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi: krev a oheň a oblaka dýmu.

20 Slunce se obrátí v temnotu a měsíc se změní v krev, než přijde den Páně, velký a slavný;

21 a každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn.‘

 

2.čtení  J14,26-27

26 Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.

27 Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!

J15,26-27

26 Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.

27 Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.

 

Milé sestry a bratři,

Jako vždycky o svatodušních svátcích jsem se zamotala málem do mystiky, a při tom je Duch svatý praktik, je to podoba Boha, která se neštítí reality. Přitom přízvisko svatý znamená oddělený, jiný než naše realita. Vždycky je to stejné dilema – jak mluvit o Duchu svatém? Na jedné straně bytost nezachytitelná, věje, kam chce, je sám pohyb, na druhé straně se projevuje v tom, čím se zabýváme zcela konkrétně a denně. Když tedy jsem takto zachycená mezi duchem a hmotou, vzala jsem na pomoc katechismus Gerda Theissena, kde se najde nejedno nově znějící vyjádření.

To první navazuje přímo na to, co jsem právě řekla – „Duch je Boží přítomnost v člověku a ve světě“. Nepřejděme to jednoduše, jakože jsme zvyklí v kostele tohle slyšet. Otázka zní – je Bůh přítomen ve světě a v člověku? Řekla bych, že tomu zuby nehty věříme. Ty zuby nehty tam jsou proto, že tak strašlivě často nevidíme Boží přítomnost ve světě a taky je dost lidí, u kterých by nás ani nenapadlo, že by mohla vůbec být možnost Boží přítomnosti. Možná tady hodně pomůže obraz větru, často používaný pro Ducha svatého, vítr se dostane všude. A pokud máte námitky, tak Duch svatý se dostane i do všech našich zatuchlých závětří. Tady mě napadá, jak jsme s dětmi mluvili o tom, že vítr někdy taky boří a ničí, a jestli si automaticky nemyslíme, že Boží přítomnost ve světě musí být vždycky jenom příjemná. Možná, alespoň když držíme obraz větru, někdy to může být tak, že naše pracně vybudované stavby smete. Tohle oceníme spíše z odstupu. A tak pořád zůstává problém, náš problém, že Boží přítomnost ve světě a člověku nám dost často zůstává jaksi zakrytá. Ale vidíme snad vítr? Ne, vidíme jen to, co dělá.

Pojďme dál s panem Theissenem. „Duch je jistota Boha. Když se dotkne našeho srdce, poznáváme: je dobře, že žijeme. Mohli jsme také nebýt. Zázrak bytí spojuje s Bohem.“ O zázraku bytí se lépe mluví, třeba když se narodí dítě nebo na jaře. To je zrovna teď, ale i na jaře si potřebujeme sami připomínat, že je dobře, že žijeme. Nevím, jestli to tak máte, že si toho denně považujete. Většinou, jak jsem odpozorovala, si tohle uvědomují ti, komu se stalo něco těžkého, ovšem ani to nelze říci plošně. Tuhle mi řekl jeden člověk, který má nevyléčitelnou nemoc, že se mu dějí samé dobré věci. Ale doufám, že nemusí každého nejdřív postihnout katastrofa, aby tohle uměl říct. Podle katechismu je to tak, že oceníme svůj život, když na nás foukne Duch. Možná stačí jen lehce, jen jemně, a můžeme vědět, že jsme a že to je dobré.

Ovšem je příliš mnoho věcí, které nejsou tak, jak by být měly. A tak katechismus přidává: „Duch je vůle ke změně. V něm chápeme: není dobré, jak žijeme. Mohli bychom být i jiní. Duch nás žene, abychom dobré činili ze svobodné vůle. Kde je duch Páně, tam je svoboda (2Kor3,17)“ Není dobré, jak žijeme – to je rozpoznání nešťastně časté. Ale mohli bychom být i jiní? Dovolili bychom si něco takového? Pro mě velmi překvapivě prof. Theissen spojuje změnu a svobodu. Řekla bych, že pro nejednoho z vás je svoboda právě to, aby věci zůstaly tak, jak jsou, „nemám změny rád“. Ale hlavně - Duch nás žene, abychom dobré činili ze svobodné vůle, nebála bych se označit tuto větu latinským názvem contradictio in adjecto, čili protimluv. Jak je možné někoho hnát, rozumím tomu jako nutit, ke svobodné vůli? To snad nejde. Vybavují se mi za tím vyloženě komické obrazy – CO jsem řek? Seber se a vypadni činit dobré ze svobodné vůle. U Ducha sv. to tak klidně může být, protože jak známo má smysl pro humor. Ale když o tom tak uvažuji, myslím, že skutečně dost často potřebujeme, aby nás Duch chytil za flígr mocným vanutím a z těch našich svázaností a závislostí nás do svobody dostrkal.

Další dílo ducha podle katechismu se týká církve: „Duch oživuje mrtvé tradice, z umírajících církví tvoří chrámy Boží přítomnosti. V celém světě spojuje církve a náboženství.“ V to doufáme a je to velmi povzbuzující si znovu připomenout, že ta naše legrační církevní realita, někdy spíš ubohá církevní realita může být chrámem Boží přítomnosti. Vždyť Duch věje, kam chce a dostane se všude! To je, bratři a sestry, veliká naděje. Ovšem spojování církví a náboženství, to je odvážné tvrzení a s tím bude muset mít Duch ještě hodně trpělivosti. Ale naštěstí je tento tvůrce zázraků skutečně velmi trpělivý a už někdy zavanul tak, že se stal zázrak a církve se spojily, tak snad někdy dojde i na ta náboženství.

A ještě jedno odvážnější tvrzení: „Darem Ducha je, že souzníme sami se sebou, s Bohem i s ostatními lidmi. Daruje lidem štěstí: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ (1Kor2,9) Ta první část možná tak překvapivá není. Opravdu je to zázračný dar, když se podaří souznít se sebou nebo s lidmi nebo dokonce s Bohem v jednom ladném, krásně znějícím akordu. Zvláště to souznění se sebou je dost vzácná záležitost, ale ono se to prolíná a věříme, protože jsme si to aspoň někdy už zkusili, že je to možné, tak věříme, že to bude možné i podruhé, potřetí a vůbec. Ovšem ten výklad verše z 1. Kor, to podle mě překvapivé je. Odvážili byste se to vyložit jako štěstí? Mně to vždycky znělo jako zaslíbení něčeho, co ještě bude, až se naplní čas. Myslím, že v kostele moc o štěstí nemluvíme, používáme mnohem širší slovo požehnání a taky víme, že blahoslavený nerovná se šťastný. CO je štěstí? Prof. Theissen se nebojí říct, že štěstí je dar Ducha svatého. Je to něco velmi pozemského, a protože Duch je praktik, tak se to tak může pochopit.

Poslední krásný citát: „Duch naplňuje Boží touhu nacházet sebe v člověku a touhu lidí nacházet sebe v Bohu.“ Nechci to už moc komentovat, snad jen překvapení, že Bůh by snad mohl mít touhu nacházet sebe v člověku. Zní to snad příliš odvážně, ale bude to jen variace na Boží obraz, který Bůh při stvoření vložil do člověka.

Od těchto úvah o Duchu podle katechismu se ještě vraťme ke čtení z evangelia. K těm mnohým výpovědím o Duchu svatém přidává Jan zvláštní název pro Ducha sv., který snad sám vymyslel – paraklétos. V našem textu je to přeloženo jako Přímluvce, také známe variantu Utěšitel. Doslova by to znamenalo „přivolaný k“ a celý významový rozptyl slovesa, od kterého je to odvozeno, je tento: přivolat, přizvat, zavolat na pomoc, upomínat, vzývat, modlit se, povzbuzovat, slibovat, utěšovat. Myslím, že si z toho snadno vytvoříte různé variace překladu toho slova. TO je totiž celý Jan, když něco napíše, má to spoustu významů. A toto se mu opravdu povedlo, protože to náramně dobře naznačuje šíři záběru, který Duch svatý má. Zde si neodpustím přihřátí tradiční svatodušní feministické polévky – totiž Duch je v hebrejštině ženského rodu, což se v dalších jazycích ztratilo, tedy stihne toho – jako každá žena -  udělat hodně zároveň. Ale takhle to evangelista Jan nemyslel.

Zásadní sdělení je však to, že Duch bude připomínat, nebude hlásat nic nového, ale bude připomínat to, co Ježíš učil, dělal, co se s ním stalo. Všimněte si, že jsem použila budoucí čas - bude připomínat, ale přece on to dělá teď, připomíná, co bylo. Toto připomínání znamená nové porozumění minulosti, ale ještě víc, vzpomeňte na to, co znamená ve SZ, když se Bůh rozpomene. Ono se to zpřítomní. Bůh se rozpomene na svůj milosrdný zachraňující čin a to znamená, že ten čin se děje teď. Za pomoci těch slovesných časů chci vysvětlit důležitou skutečnost, že to připomínání Duchem znamená, že to, co se stalo, se děje teď a ovlivňuje se tím i to, co bude. Jakoby Duch pomáhal lidem prostupovat čas. Vanutí Ducha působí, že Kristus chodí, učí, uzdravuje mezi námi. Umírá za nás a slibuje, že zase přijde, jakoby se to všechno dělo teď. Připomínáním Kristova slibu se spojuje minulost a budoucnost právě teď a tady. Neumím to líp říct. Prostě zázrak, Duch věje, kam chce a ani čas mu nevadí.

Druhý čtený verš byl o daru Pokoje, zcela jistě má pokoj na starosti Duch sv. Je to jeho veliký dar, když nastane pokoj. Toužíme po tom, přejeme si to, protože – řečeno slovy proroka – žádný pokoj není. Alespoň když se rozhlédneme po světě. Avšak pokoj je možný, zaslíbený a někdy ho zažíváme. O daru pokoje uvažuje Jan jako o daru církvi, učedníkům. Ale v další kapitole cituje Ježíšovo slovo, že učedníci mají vydávat svědectví, takže se to dá vztáhnout i na pokoj, snad to mohu shrnout tak, že bychom měli být těmi, skrze koho Duch svatý pokoj rozšiřuje. Nechť nám k tomu sám Duch je pomocí a silou. Amen.

 

Ř8

24Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? 25Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. 26Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.

 

Sestry a bratři, svěřuji vás dobrotě všemohoucího Boha a lásce jednorozeného Syna i milosti jeho svatého Ducha. Jděme v pokoji a kéž nás provází požehnání Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

 

kalendář

  Nejbližší akce: