kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov
tel: 284 682 533
mobil: 776 600 650
e-mail: jarov@evangnet.cz
kazatelka: f. Elen Plzáková

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb

Setkání pamětníků: pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci

Velekněz podle řádu Melchisedechova

Gn 14,17-24 ; Žd 5,1-10                

Elen Plzáková

Modlitba:

Bože a Otče náš, buď nám dnes přítomen. Není toho mnoho, čím bychom se před tebou mohli pochlubit. Vlastně všechno, co nacházíme při sobě jako dobré, nakonec zjišťujeme, že to je dar. A tak děkujeme. Za to, na co jsme přišli. Žes nám dal rozum. Za to, co jsme zvládli. Žes nám dal vytrvalost. Za to, co jsme vytvořili. Žes nám dal fantazii. Za to, že jsme uměli pomoci. Žes nám dal cit. Taky děkujeme za všechny dobré zprávy a za to, že na nás někdo myslí, podporuje nás a vůbec nám drží palce. Měli bychom taky vyznat dost položek, které se nepovedly. Je jich dost, které se nepovedly. A tak to před tebou vyznáváme slovy, která nás naučili naši otcové ve víře, že jsme se provinili činem, slovem i myšlenkou. Tak to je a pro Ježíše Krista prosíme za odpuštění, abychom mohli začít s čistým stolem. Věříme tobě, věříme Kristově milosti, věříme v přítomnost tvého Ducha. Tobě buď chvála. Amen.

 

1.čtení:

Gn 14, 17-24

  • 17Když se vracel po vítězství nad Kedorlaómerem a nad králi, kteří stáli na jeho straně, vyšel mu vstříc král sodomský k dolině Šáve, což je Dolina královská.
  • 18A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha nejvyššího.
  • 19Požehnal mu: „Požehnán buď Abram Bohu nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země.
  • 20Požehnán buď sám Bůh nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.“ Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho.
  • 21Pak řekl Abramovi král Sodomy: „Dej mi lidi, a jmění si nech.“
  • 22Abram však sodomskému králi odvětil: „Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země,
  • 23že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům, abys neřekl: ‚Já jsem učinil Abrama bohatým.‘
  • 24Sám nechci nic, jen to, co snědla družina, a podíl pro muže, kteří šli se mnou; Anér, Eškól a Mamre, ti ať vezmou svůj podíl.“

  

   

2.čtení: 

Žd 5,1-10

  • 1Každý velekněz, vybraný z lidí, bývá ustanoven jako zástupce lidí před Bohem, aby přinášel dary i oběti za hříchy.
  • 2Má mít soucit s těmi, kdo chybují a bloudí, protože sám také podléhá slabosti.
  • 3A proto je povinen přinášet oběti za hřích nejenom za lid, ale i sám za sebe.
  • 4Hodnost velekněze si nikdo nemůže přisvojit sám, nýbrž povolává ho Bůh jako kdysi Árona.
  • 5Tak ani Kristus si nepřisvojil slávu velekněze sám, ale dal mu ji ten, který řekl: ‚Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.‘
  • 6A na jiném místě říká: ‚Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.‘
  • 7Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel.
  • 8Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel,
  • 9tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy,
  • 10když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchisedechova.

Milí bratři a sestry,

ačkoli se vám to po tomto čtení možná nezdá, epištola Židům je velmi inspirující čtení a obsahuje mnoho vynikajících vyjádření. Právě verš před tím, který uvozuje tuto velekněžskou úvahu o Kristu, praví:

15Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. 16Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.

Určitě poznáváte často volená slova posledního čtení v bohoslužbách. Náš dnešní výklad vychází z toho, jaký je Ježíš velekněz, milosrdný, milostivý a pomáhající v pravý čas.

Jestliže jste přemýšleli o tom, proč epištola přiděluje Kristu právě titul velekněz, tak to by mohlo být první nejjednodušší vysvětlení. První čtenáři listu tomu dobře rozuměli, toto bylo pro ně výmluvné. Titul velekněz jim objasnil mnoho z Ježíšova významu pro ně. Pro nás to není zase tak jasné, ale řekla bych, že nejobtížnější tam bude na první poslech ten Melchisedech. Divná to věc s tímhle šálemským králem a knězem Boha nejvyššího. Jsou o něm v knihách Mojžíšových všeho všudy dva verše. Jaksi kde se vzal, tu se vzal, taková tajemná postava, a při tom to byla i pro židovské učence zcela zásadní, mesiášská postava.

Důležité u této postavy je právě i to, že tam o něm není víc, totiž o čem Tóra mlčí, je někdy právě to, co je hodno povšimnutí. Jestliže tedy o tomto Malkísedekovi není další zmínky, nic o jeho původu, mohlo by to znamenat, že se jedná o nebeskou postavu, tedy obrat „ kde se vzal, tu se vzal“ je na místě. Dále jméno, sice bude původně fénického původu, ale hebrejština si ho přivlastnila a slyší v něm: Král spravedlnosti. A jestliže je tam uvedeno král Salemu, což je pravděpodobně velmi starý název Jeruzaléma, tak hebrejské uši v tom slovu slyší názvuk se slovem šalom – pokoj, tedy král pokoje. Shrnu to: mesiášská postava nebeského původu, král spravedlnosti a pokoje. Myslím, že je mnohem jasnější, proč epištola pracuje s tímto titulem.

Možná by to už stačilo pro pochopení, proč je Kristus veleknězem podle řádu Melchisedekova, ten řád že by byl jen taková vylepšující formulace. Ale má to svůj význam. Jestliže se kněz Malkísedek (Ekumenický překlad uvádí jiný tvar jména v Starém Zákoně a jiný v Novém Zákoně) setkává s Abrahamem, je to dávno před tím, než vznikla kněžská lévijská tradice, bylo to ještě před Áronem, od kterého odvozovali chrámoví kněží svůj úřad. A z toho plyne, že Ježíš má pověření starší, tedy významnější než velekněží v jeruzalémském chrámu.

Až potud to bylo jednoduché. Teď se můžeme věnovat teologii listu Židům, a to je materiál složitý, má své podzemní proudy, souvislosti, které nejsou na první pohled patrné. Autor používá stejné metody práce s textem, jako používají vykladači Starého Zákona. Taky prokazuje podrobné znalosti starozákonních knih, bez toho by to nešlo. Píše totiž pro křesťany z Židů, kteří se také vyznali velmi dobře v starozákonních textech. Fascinující například je, jak pracuje s řečtinou, využívá názvuků slov tak, jak to oblibuje hebrejština.

Důležité je, že pracuje s termínem oběti, což je jedno z pochopení Ježíšova úkolu, ale je třeba dodat, že je to jen jeden z náhledů, není to vyčerpávající vysvětlení Ježíšova života a smrti. Vyčerpávající vysvětlení ostatně ani není možné. Pro dnešek ale budeme s tímto termínem pracovat také.

Nejdříve je popsán kněžský úřad obecně, je to někdo z lidí, kdo byl ustanoven jako zástupce před Bohem a jeho úkolem je přinášet oběti. Krásně nám zní, že kněz přinášející oběti za hřích má mít soucit s lidmi, kteří chybují, protože sám je taky chybující. Nesedí to v tom, že obraz soucitného kněze, který je na tom stejně špatně jako ti, za jejichž hříchy přináší oběť, jaksi úplně nekoresponduje s pojetím role kněze v židovské tradici. Ta postupně mnohem víc spojila kněžskou funkci s mocí politickou. Už ve Starém Zákoně se hodně zdůrazňuje vydělení kněží z ostatních lidí, i když tam se ještě najdou příběhy, kdy je kněz také nějak omylný či nese nějakou vinu. Ovšem když si připomeneme obraz kněží z Ježíšovy doby, to je zcela jasně vrchní vrstva držící moc. Takže to neodpovídá realitě, spíše to vypadá, že podle obrazu milosrdného velekněze Ježíše, který autor představil před tuto charakteristiku kněze, modeluje roli kněze: „jak to má být“. Jak to má být podle Ježíše.

To by potvrzovala i další nesrovnalost – kdyby byly takto stanoveny vlastnosti kněze a ty by byly uplatněny na Krista, jak bychom naložili s tím, že i kněz podléhá slabosti? Nejen epištola Židům, i další novozákonní spisy jsou plné ujištění, že Ježíš to zvládl, sice byl předmětem pokušení a naše slabosti nesl na sobě, ale nepodlehl jim. Ježíš nemusel nést oběť sám za sebe. Takže ta úvodní sekvence, popis vlastností a úkolu velekněze obecně, nepůjde uplatnit na Krista, spíše je to naopak, mluví o tom, jak se Kristovo kněžství promítá do lidského kněžství, co a jak má kněz být pro svůj lid.

U toho mě napadá, že v protestantských církvích uplatňujeme všeobecné kněžství, o tom napsal M. Luther: „ my všichni jsme stejně kněžími, kteříkoli jsme pokřtěni." a přišel na to na základě verše z epištoly Petrovy:
Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.1Pe2,9To jen na okraj a také proto, že i nás úvaha o tom, jaký má být kněz, může inspirovat.

Dál logická linka pokračuje tak, že žádný kněz není ustanoven ze svého, ale z Božího rozhodnutí, a tak to je i s Ježíšovým kněžstvím, k tomu jsou dva doklady z Písma, oba to jsou mesiášské žalmy, druhý a sto čtvrtý. To je ostatně velmi rabínská metoda, doložit tvrzení dvěma doklady z Písma, aby se vzájemně vykládaly. Jeden mluví o Ježíšově synovství Božím a druhý o velekněžství. Takový kněz, který byl Božím Synem, může dostat kněžské svěcení jen od výjimečné postavy.

Potom se autor dostává k popisu Ježíšovy služby, k tomu, jakou oběť složil tento velekněz. S bolestným voláním a slzami přinesl oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu. Oběť modliteb a proseb. Nezní vám to překvapivě? Prosby jsou nazvány obětí. Jakoby to bylo neslučitelné. Vstupujeme však do nejobtížnější pasáže, která mluví o utrpení, a tam si už nikdo nevystačí s jednoduchými vyjádřeními. Rozhodně je to příležitost k zamyšlení, že prosby mohou být oběť Bohu milá. Bůh Ježíše vyslyšel a zachránil před smrtí, ale zcela jinak, než bychom si to mysleli. Slyšíme tam o vzkříšení, které je pro nás důležité, ale pořád jaksi mimo naše zorné pole.

Poslední dva verše zní tak, že by autor epištoly mohl být okřiknut za rouhání: Ačkoli to byl Boží Syn,
naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy,když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchisedechova
.

Naučil se poslušnosti z utrpení. Jakoby slovo poslušnost nebylo už samo o sobě dost nepříjemné, ještě se to má naučit z utrpení a tím dosáhnout dokonalosti a toto je řečeno o Božím Synu.

Všechna podstatná slova zde potřebují nějaké upřesnění. Poslušnost potřebuje dodat starozákonní význam, nejjednodušší je opis jako poslušnost víry, myslí se tím spolehnutí na Boží vůli, přímo položení vlastní existence do Boží vůle. Zní to možná abstraktně, ale připomeňme si ty zástupy starozákonních postav, které to uměly, (a někdy neuměly) zástupně Abrahama a Sáru, jak čekali na narození dítěte, někdy trpělivě, někdy ne. Možná nám to trochu vyjasní význam slova poslušnost, není to rozhodně slepé následování kdejaké autority, naopak, je to důsledné hledání a dotazování se po Boží vůli. A někdy si nejsme jisti, jak má v našem konkrétním případě poslušnost Boží vůle vypadat, ale hledáme.

Dosáhl dokonalosti – to je dosti zavádějící, protože z toho zmizel pasivní tvar – stojí tam: „byl v dokonalosti dovršen, byl zdokonalen“. Pasivního tvaru užívají starozákonní myslitelé, když chtějí vyjádřit Boží zásah při člověku. Navíc slovo zdokonalení obsahuje také význam dosáhnout cíle, něco dokončit. A ještě navíc je toto slovo používáno také pro zasvěcení, tady už je jasná souvislost s Ježíšovou velekněžskou funkcí.

Nepřehlédněme velmi důležitou shodu – Ježíš se učil poslušnosti a původcem spásy se stal těm, kteří ho poslouchají. Ježíš poslouchající Boha je spásou těm, kteří poslouchají Ježíše. Toto považuji za vrchol dnešního textu, vždyť Ježíš má tu poslušnost z utrpení. Ze zkoušek. Z pokušení. Tam svoji poslušnost projevil. Kdo si toto přečte, nemůže si myslet, že by jeho víra mohla znamenat, že ho utrpení a zkoušky minou. Bude to mít přesně tak, jako to měl ten, jehož poslouchá, Ježíš. Jeden z komentářů naznačuje, že pokušení a trápení prostě k víře patří. Možná namítnete, že utrpení a zkoušky neminou nikoho. Ale epištola Židům na to řekne, že záleží na tom, aby právě proto, právě z toho člověk osvědčoval svoji poslušnost, své spolehnutí na Krista, který to zná a zvládl.

Pokusím se ten konec převyprávět: Ježíš patřil k Bohu víc než my, a přece se něco měl naučit, naučil se ukazovat, jak se spoléhá na Boha v trápení. A tak vypadalo jeho vysvěcení na kněze, což je prostředník mezi Bohem a lidmi. Ježíš byl opravdu spolehlivý a dobrý prostředník. Nemůže nás překvapovat, když na nás přijdou pokušení a trápení. Vždyť kdo ho poslouchá, má to jako Kristus. Ale jistá věc je, že on nás tím provede a zachrání.

Poslání:

Mk10,42-5

Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.

 

 

Požehnání:

Ať Pán shlédne na nás, doprovází nás na naší cestě k lidem, kteří potřebují pomoc.

At´ nám dá sílu a odvahu a čas k pomáhání. Ať nám dá moudrost, poznat své hranice.

Ať je naší posilou a mírem, útěchou a oporou v našem konání.

Tak ať nám požehná milující Bůh Otec, Syn i Duch svatý.

kalendář

  Nejbližší akce:

1.12. Jarovský jarmark

23.12. Adventní slavnost