kontakty

Adresa:
U kněžské louky 2139/9
130 00 Praha 3 - Jarov
tel: 284 682 533
mobil: 776 600 650
e-mail: jarov@evangnet.cz
kazatelka: f. Elen Plzáková

                           Více zde

pravidelný program

Bohoslužby 
každou neděli od 9:30
pořad bohoslužeb


Z TÝDENNÍHO SBOROVÉHO
PROGRANU SE
O PRÁZDNINÁCH
KONÁ POUZE KAVÁRNIČKA,
OD ZÁŘÍ ZASE
I TO OSTATNÍ


Setkání pamětníků:
pondělí od 9:30
Biblická hodina: úterý od 18:00
Kavárnička pro seniory: středa 14:00-17:00
Mládež: pátek od 19:00
Biblická hodina pro děti: pátek od 16:00
Staršovstvo: každé druhé pondělí v měsíci
Bioklub: každý první pátek v měsíci od 19:00

Vy jste sůl země

5. neděle po zjevení Páně

Jsme společenství učedníků, nebo obdivovatelů?

Šárka Grauová

Mt 5:1-16

…Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali...

Milé sestry, milí bratři,

pátá kapitola Matoušova evangelia začíná těmito slovy: “Když [Ježíš] spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci.  2 Tu otevřel ústa a učil je.” Vypadá to jako nutný úvod, jako by evangelista potřeboval Ježíšovu řeč, kterou známe jako horské kázání, nějak zasadit do života, vytvořit jí věrohodný kontext.

V tuto chvíli jsme u Matouše takřka na samém začátku Ježíšova veřejného působení. Ježíš si sotva stihl povolat učedníky a obecný lid si sotva stihl povšimnout, že je tu někdo, kdo káže a k tomu též uzdravuje. Pro to, abychom rozuměli, co se tu říká, je důležité vědět, že Matouš psal pro čtenáře, kteří vyšli z židovství a dobře znali Tóru. Kázání na hoře napsal evangelista tak, aby si ti, kdo ho budou číst, v pozadí této scény představili výjev, který jsme dnes slyšeli v prvním čtení: v Exodu 19 se na horu Hospodinovu, kde měl rodící se židovský národ dostat Desatero, mohl vydat jen sám Mojžíš, a jako jeho průvodce jediný Áron. Lid nahoru nesmí: třese se pod horou a Hospodin případné odvážlivce výslovně varuje, když nabádá, “aby se nikdo [z lidu] nepokoušel proniknout [nahoru] ve snaze ho uvidět”, protože pokud by se tak stalo, “mnoho by jich padlo”. Mezi svatým a nesvatým vede ostrá čára. Ten, který stvořil svět, je pro člověka příliš velký, příliš mocný, dobrý, nelomený, vnitřně pravdivý.

Na tomto pozadí Matoušovi najednou rozumíme jinak. To, co vypadalo jako nevýrazný úvod, najednou získává barvu, a dokonce dramatičnost. I tady Bůh zjevuje na hoře něco ze sebe sama. I tady jsou jedni, kteří k němu vystoupí nahoru, a druzí, kteří zůstanou opodál. Je tu ale několik podstatných rozdílů. Tím nejdůležitějším je to, že na hoře sedí Bůh Syn. Ten, který se stal člověkem, Svatý, který přišel mezi nesvaté, abychom i my, malí, nemocní, nedobří, všelijak nalomení a vnitřně nepravdiví, mohli vejít do Božího království. Je to Bůh, který “na sebe vzal způsob služebníka” a který mluví s každým. Tolik dobrá zpráva.

Horší zpráva přichází vzápětí. Zatímco dříve existoval předpoklad, že k Hospodinovi na horu Sínaj by rádi vystoupili mnozí, ke vtělenému Bohu se lidé překvapivě nehrnou. Bývá tomu tak často, když se něco dává zadarmo, jen tak, z milosti. Dveře jsou otevřené, pozváni jsou všichni, ale překvapivě ne každý chce vstoupit. “Když Ježíš spatřil zástupy, vystoupil na horu,” píše se tu, “a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci.” Neříká se tu, že Ježíš mluví jen k učedníkům. Ale zdá se, že učedníci jsou jediní, kteří se nebojí přijít blíž, na doslech, na dotek.

Existují apokryfní příběhy o dívkách, k nimž archanděl Gabriel přišel před Marií a které jeho pozvání stát se služebnicemi Páně s díky odmítly, protože rozhodně nechtěly, aby se jim stalo podle archandělova slova. Pokud je ideálem klidný, spokojený život, těžko se jim divit, že nechtěly jít Mariinou cestou, že nechtěly, aby jejich duši „pronikl meč“, jak předpověděl Marii Zachariáš. A můžeme si stejně dobře představit i apokryfy o lidech, kteří se Ježíšem nedali povolat za učedníky a zůstali součástí zástupu. Ani v jejich případě není těžké pochopit, že chtěli vést spořádaný život, ctít matku i otce, vychovávat děti, večer si lehnout do vlastní postele a v sobotu odpočinout od všeho svého konání.

A právě proto, že to tak dobře chápeme, je to otázka pro každého z nás. Chceme jít cestou, na niž si – jak se píše u Lukáše –nelze vzít ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze ani dvoje šaty, protože jsme bezezbytku závislí na tom, který nás vysílá? Anebo chceme žít s penzijním připojištěním, jezdit na dovolenou do přímořských letovisek, jednou dvakrát za sezónu do Alp, mít na zahradě modrý bazén a na sobě značkové oděvy, být jako všichni? Chceme se Ježíši přiblížit natolik, že mu dáme možnost, aby jeho slovo zasáhlo střed naší bytosti a proměnilo náš život? Anebo nám stačí, že on tu někde je, a když nás něco bolí nebo trápí, můžeme se k němu zajít vyplakat, dát se utěšit a uzdravit? Nehledat ho neděli co neděli, ale tu a tam, když zrovna nemáme jiný program. Stručně řečeno: stačí nám být Ježíšovými obdivovateli, nebo chceme být jeho následovníci, učedníci?

Zdá se mi, že žijeme v době, kdy na tomto rozdílu znovu velmi záleží. Zdá se mi, že jsme po dlouhých letech, kdy se každý musel stále znovu rozhodovat, kde je jeho srdce a co je pro něj doopravdy důležité, ztratili ostražitost. Chvíli to vypadalo, že izajášovsky proměníme zbrojovky v továrny na vysokozdvižné vozíky. Tak trochu jsme si mysleli, že když odjely tanky a všudypřítomné stíny zmizely v propadlišti dějin, nemáme se ve svobodné společnosti čeho bát. Jenže, jak zpíval už na začátku 90. let svým typickým jazykem Sváťa Karásek, „ďábel je stará kurva, on se promění a přestrojí, zas sednou mu na lep, zas sednou.“ Chvíli jsme v radosti z nových možností nedávali pozor, a než jsme se vzpamatovali, naše heslo, že „nejsme jako oni“ bylo to tam. Lépe řečeno: „oni“ se proměnili, jsou to teď jiní oni, mají různá konta v různých zemích a různé krabice s vínem, a my jsme si nevšimli, jak moc nás lákají hrát jejich hru. Po internetu létají stovky nejrůznějších politických vtipů, a mnoho z nich je opravdu zábavných. Horší je to, v české kotlině je od dob Rakousko-Uherska množství politických vtipů přímo úměrné míře rezignace na to, že bychom mohli něco změnit. Není to tak dlouho, co se zaplněná letenská Pláň modlila Otčenáš. Dokonce i ti, kteří ho neznali, s úctou naslouchali, protože rozuměli, že existuje něco, co nás přesahuje. A dnes se slovo církev stalo pomalu nadávkou.

Jako křesťané víme, že obraz církví, na němž politici i mnohá média léta pracují, je nepravdivý: nejenom že restitucí nezbohatneme, ale budeme mít co dělat, abychom přežili. Přes toto vědomí bychom ale měli tento náš obraz vzít vážně. Ostny k sobě. V této zemi nás, křesťanů, žije jeden a půl milionu. Vzato čistě lidsky, měl by tak negativní obraz šanci, kdybychom byli méně Ježíšovými obdivovateli a více jeho následovníky?

Dalo by se o tom z kazatelny hřímat a pranýřovat kdejaký nešvar. Jenže ten příběh je taky o mně, a to se pak těžko něco pranýřuje. To, o čem mluvím, znám až příliš dobře ze svých vlastních zápasů.

Když se mluví o novém modelu financování církve, vždycky padne jeden znepokojivý údaj. Kdybychom všichni platili tři až pět procent svého příjmu, mohli bychom odluku provést hned a žádné restituční ani odlukové peníze bychom nepotřebovali. Nemyslím, že každý může takovou částku dát. Ale společenství by toho být schopno mělo. Je totiž důležité v naší době tzv. singlů vědět, že v kázání na hoře není řeč o jednotlivci, nýbrž o společenství učedníků. Někteří v něm pláčou, jiní jsou tiší, další hladovějí a žízní po spravedlnosti, a ještě jiní jsou pro spravedlnost pronásledováni. A křesťanský sbor, křesťanskou církev poznáme podle toho, že jsou místem, kde se toto všechno děje měrou mnohem vyšší než v okolní společnosti. A co víc, právě to je známkou společného putování po Božích cestách. Protože v tomto společenství následovníků se ví, že prvotinou těchto blahoslavených je Ježíš Kristus a že ti, kteří mezi námi pláčou, kteří jsou tiší, milosrdní a čistého srdce, nám zpřítomňují Božího Syna.

Řekla jsem, že ten údaj o třech až pěti procentech, která by stačila, je znepokojivý. Znepokojivý je proto, že nejde primárně o peníze. Jde o nás. V době, která si dala do štítu, že peníze jsou „až na prvním místě“, jsou možná právě peníze prvním ukazatelem toho, na čem nám záleží, kde je naše srdce, čemu se klaníme. Druhým ukazatel je čas: jak zní heslo doby, „nestíháme“, a z toho mála času, který máme, bychom ještě měli dávat druhým? V době singlů bez rodin a bez potomků, v době hesel typu „Nevaž se, odvaž se?“ To snad nemůže ani Ježíš Kristus, ten sympaťák, který šel proti dobovým zvyklostem, myslet vážně!

Potíž je v tom, že křesťan pouhým obdivovatelem Ježíše Krista být nemůže. V křesťanském modelu světa pro žádnou vlažnost není místo. Neříká se tu totiž „Buďte solí země“ ani „Buďte světlem světa.“ Ježíš ví, že z vlastních sil bychom to nezvládli a že při ztékání strmého úkolu stát se solí a světlem by, řečeno slovy knihy Exodus, „mnoho z nás padlo“. Proto tu stojí psáno: „Vy jste sůl země“ a „Vy jste světlo světa“. Nemáme na výběr. Nemůžeme být ani fosfátové hnojivo ani elektrický proud, toto rozhodnutí není na nás. My jsme sůl a světlo. Stačí to přijmout. A k tomu být světlem a solí jsme zmocněni křtem, konfirmací, tím, že jsme byli povoláni. Při katolickém křestním obřadu dává kněz křtěnci do úst zrnko soli. Kromě jiného to symbolicky naznačuje, že nejsme-li sůl, nejsme nic. Lidé mají právo po nás šlapat, protože jsme se minuli svým bytostným určením. Svítíme-li, jak se říká, jako za nebožku Mlsnou, bude muset Bůh Abrahamovi vzbudit syny z kamení. Boží věc obstojí, o to nemusíme mít strach. Jen každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A možná bychom si měli připustit myšlenku, že by se to mohlo týkat i nás.

Amen.

 

Přiložené soubory:
5-nedele-po-Zjeveni.docx

kalendář

  Nejbližší akce:

 KAVÁRNIČKA PRO SENIORY - každou středu od 14:00

informace najdete na nástěnce

 

 

 

VÝSTAVA OBRAZŮ ONDŘEJE RADY  DO KONCE PRÁZDNIN